Experiment Zero

#3 - LAURA

,,Kdo jste?" opatrně jsem se zeptala.
,,Jmenuji se Laura, ale na jméně nezáleží, Karin."
,,Jak víte moje jméno?"
,,Já vím spousty věcí." s úsměvem odpověděla. ,,Například co je to tlačítko co máš v ruce."
,,Řekněte mi to, prosím!" naléhavě jsem zaprosila.
,,Všechno má svůj čas. Už jsi zjistila, že to že ho máš ti davá to, že ti nikdy nebude zima, neunavíš se a když ho zmáčkneš, vidíš ve tmě. To ale není všechno. Dá ti toho mnohem víc. Ale vždy je něco za něco." Jen tiše sedím a naslouchám. ,,Je tu něco, co musíš udělat. Jinak se ti to vymstí."
Zatajila jsem dech. ,,Co?" špitla jsem.
,,Musíš jít žít do lesa. Tam nikomu neublížíš, ani nikdo tobě. Budeš v souznění s přírodou. A ohledně toho tlačítka: je jediné na světě, tak si na něj dávej pozor."
,,Co tím myslíte? Proč?!" Probodla mě svým jestřábím zrakem. ,,Chceš raději schnít ve vězení nebo v márnici? Nejsi jediná kdo to měl podstoupit. Jen doufám v tvém zájmu, že to dodržíš." Kývnu. ,,A nikomu o mě neříkej, nebo už ti nic neřeknu. Teď běž."
Bez odmlouvání jako v tranzu jsem vstala a odešla.
Když jdu z toho kopce, začínám si pomalu uvědomovat, že nebudu bydlet doma ale v lese. Jak to proboha mám zvládnout. Ano, možná mi nebude zima a uvidím v noci, ale na čem budu spát? Co budu jíst? Po půl hodině courání se lesem, ani nevím jak, jsem došla domů. Je skoro půl třetí ráno. Nechce se mi spát, tak jen po tmě sedím v pokoji. Vlastně ne po tmě. Tlačítko jsem ani nezmáčkla a normálně vidím. Znamená to, že to nebudu moct vypnout? Snad s tím nebudou potíže. Zavřu oči a jako lusknutím prstů usnu.

∆∆∆

Ráno ve škole na tělocviku jsme běželi vytrvalostní závod. Ano. První dvě hodiny mít tělocvik je zabijácký, ale s mými schopnostmi to nebyl problém. Všichni už ke konci nemohli, já dorazila první do cíle dříve než jsem si to uvědomila.
,,Slečno Lambertová. Že vy ste začala cvičit. Nechcete se zapsat na závody?" usmál se na mě učitel těláku.
,,Ne děkuji." zdvořile jsem odpověděla. Omluvně jsem se usmála a odběhla do šaten. Jakmile jsem otevřela dveře, šum v dívčích šatnách utichl. Bylo mi jasné, že si povídaly o náhlé změně mé fyzičky. Skupinka elitních holek po mě hodila pár hadích pohledů. Zřejmě na mě mají spadeno. Měla bych si na ně dávat pozor. A sakra. Jdou ke mě. Co mám dělat? Jen stojím jako mramorový sloup.
,,Opovaž se mě ještě jednou porazit!" jedna z nich mě chytí za triko. ,,Já jsem nejlepší, rozumíš?!"
Odmítám být chudinka, které nějaká kráva vyhrožuje. Zavřu oči a strčím do ní, jen aby mne pustila. Ale slyším náraz do skříněk. Co se děje? Otevřu oči a vidím tu holku na druhé straně místnosti opřenou o skřínky. Zbytek její 'party' se na mě s hrůzou dívá.
Nechcete mi tím říct, že jsem to udělala já?