Ankhorova Cesta

Žalář

„Řekni mi jednu věc“, prolomil tíživé ticho svým hlubokým hlasem Murni.
„Jakou?“, zeptal se Ankhor.
„Opravdu jsi musel tomu pitomci zlomit nos?“, vypustil Murni pomalu otázku do vlkhé, lepkavé cely k mladému muži.
„Ano, šlo o čest.“, mladý voják si vybavil předchozí večer. Popíjel s Murnim, trpaslíkem, černé pivo,když v tom dovnitř vrazil očividně bohatý hoch, oklopený svými kumpány. Hospodskej! Nalej mi a mým přátelům pintu!, vyřvával na celý dům. Ten okamžitě poslechl a se skloněnou hlavou všem přinesl korbel svého nejlepšího moku. Hejsek si k pivu přičichl a vylil ho na zem. Co to nalejváš za břečku!, ječel na starého muže. Praštil ho pěstí do břicha. Muž se skácel na zem. Synáček se ho chystal kopnout, ale Ankhor už to dál nesnesl a vyskočil na nohy. Nech ho být, pronesl. A co jsi ty zač? Špíno, zařval na něj chuligán a plivl mu na vestu.
„Vy vojáci a vaše čest.“, brumlal si pod vousy bývalý brusič diamantů.
„Voják beze cti by byl jen obyčejný žoldák. Čest nám pomáhá si uvědomovat za co bojujeme.“, odpověděl mu svižně mladík.
„Tvoje čest nám momentálně pomohla se dostat do smradlavého žaláře plného krys a štěnic.“, bědoval si vousatý mužík. Cela ve sklepení bašty, jenž stála nad městem Eria, byla pro oba její obyvatele krajně odporná. Z míst na stropě, které nebyly pokryty zelenobílou plísní, kapala špinavá voda, tvořící na podlaze z hrubého kamene louže. Jejich nechutný zápach lákal do cely krysy, které nestydatě odrážely na vězně.
„Hlavu vzhůru.“, snažil se povzbudit přítele Ankhor.
„No zítra už bude opěkně vysoko, naražená na kůlu u městské brány! Takže si pěkně užiju poslední momenty co je dole. U země.“, Murni si položil hlavu do dlaní a začal potichu plakat.
Ne, takhle neskončím, ne jako odsouzenec, říkal si v duchu alonský voják. Musel vymyslet plán. Věděl, že nemá šanci se před soudcem obhájit. Museli z vězení utéct. Vzhledem k faktu, že cela byla pod zemí, tak oknem útect nemohli. Jediná úniková cesta vedla skrz dveře, za kterými byl po zuby ozbrojený žalářník. Beze zbraně by měli jen malou šanci proti muži, který je zvyklý na odpor. Museli si nějakou zbraň vyrobit.
„Murni? Vzali ti tvůj řetízek? Ten který ti daroval tvůj otec?“, zeptal se přítele zamyšlený Ankhor.
„Samotřejmě, že mi ho nevzali, proč by to dělali?“, odpověděl zmatený trpaslík.
„Výborně! Dej mi ho.“, Ankhor napřáhl ruku k trpaslíkovi.
„Co s ním máš v úmyslu udělat?“, zamračil se podezřívavě vousatý muž.
„Počkej až přijde náš čas“, řekl s nadějí Ankhor,  přistoupil k plesnivé posteli a dal se do práce.