Ankhorova Cesta

Pomocná ruka, nebo spíše provaz

Temnotu v jeho očích ozářil paprsek světla. Během chvíle se k němu přidali další paprsky a Ankhor si uvědomil, že se kouká z hlubin slané vody na hladinu. Slané? To není možné, skočili jsme do řeky, pomyslel si. V tu chvíli mu došlo, že mu již došel kyslík v plicích a topí se. Zpanikařil a snažil se zmatenými pohyby dostat k hladině, která se vůbec nepřibližovala. Zabral ještě víc a konečně se přiblížil k vodnímu zrcadlu. Začal se mu mlžit zrak, když v tom jeho obličej prorazil tmavě modrou hladinu. Otevřel ústa a lokal krásný, čistý vzduch. Zbavoval ho ohnivého pocitu v krku a hrudníku.

Také zrak se mu rozjasnil a viděl kolem sebe nekonečné pláně vody, třpytící se vlny na jejichž vrcholcích byly korunky z pěny. Nevěděl jestli se zbláznil, nebo jestli to co vidí je realita.

"Co dělám na moři? Byl jsem v Erii...", konečně mu to došlo. Eria byla přístavní město na jihu kontinentu. Proudy řeky do které s Murnim skočili je odnesli do moře.

"Murni!", uvědomil si, že jeho trpasličí přítel s ním není. Přepadl ho strach o přítele. A temné myšlenky. Myšlenky o tom jak si trpaslík možná zlomil vaz při pádu do vody.  O tom že se utopil. Jestli zemřel, zemřel kvůli Ankhorovi. Výčitky svědomí hlodaly jak krysy ze žaláře ze kterého utekl.

Byl šťastný, že utekl a zbavil se toho zápachu.

Byl zdrcený, že jeden z jeho mála přátel kvůli němu pravděpodobně zemřel.

Dal se do tichého pláče.

...

Do vody vedle něho dopadl s hlasitým plesknutím provaz. Probudil ho z nečinnosti, do které upadl. Vzhlédl nahoru na bok lodi z jehož vrcholu na něj shlížely tři hlavy.

"Co na nás tak vejráš? Polez za námi chlape!", zařvala na něho prostřední hlava.

Chytil provaz do svých zesláblých rukou a dal se do práce. Výstup na palubu mu trval dlouho. Mučivě dlouho. Posádka se jen dívala jak se zesláblý aloňan trápí a skučí. Nakonec se přehoupl přes zábradlí a tvrdě dopadl na dřevěnou palubu. Přiběhl k němu malý, pravděpodobně osmiletý kluk a zíral na Ankhora jak na orka z Horgoru. Mladík se posadil.

Klekl si před něj elf ve středních letech. 

 "Co jsi zač chlape?", vyplivl na něj otázku elf.

"Jmenuji se Ankhor Bonmi. Jsem z Alonu.", představil se slušně. Ještě se pořádně nevzpamatoval z náhlé záchrany, pokud tomu tak mohl říkat.

 "Kdo jste vy?", otázal se s bázní elfa a pomalu se postavil.

"Já? Já jsem slavný kapitán Bendaron! Bývalý vůdce celého uskupení lodí mého císaře Imigaase! Nikdo se mi nevyrovná ve velení lodi a vedení války na moři!", podal mu ruku kapitán Bendaron.

"Těší mě kapitáne.", přijal ruku Ankhor.

"Mě také Andore", s těmito slovy se kapitán otočil a začal řvát na posádku rozkazy.

K Ankhorovi přistoupil mladý elf a představil se: "Omlouvám se za svého otce, před pár měsíci na něho spadl stěžeň při bitvě u Nennu, a od té doby si špatně pamatuje nová jména. Jmenuji se Redaron.".

"Neobvyklá jména pro elfy.", podotkl Ankhor a Redaron pouze pokrčil rameny. Přiběhl k němu kluk, který se k němu předtím posadil a také mu podával ruku, po vzoru starších.

"Ahoj, já jsem Manequel a jsem taky z Alonu!", vyhrkl na něj klučina.

To Ankhora překvapilo. Alonské dítě na palubě elfské lodi. Obzvláště v době Sjednocovacích válek na Satranas. Nevěřil by tomu, kdyby před ním chlapec nestál a neusmíval se na něho. Pozoruhodné...