Ankhorova Cesta

Útěk

"Opravdu chceš bojovat se strážnými pomocí tohohle?", ukázal Murni na ostrý kus dřeva, který Ankhor upiloval ze staré postele stojící v rohu. Podařilo se mu to díky trpaslíkovo řetízku, který dostal od svého otce ještě jako malé dítě.

"Lepší než šibenice, čekající na nádvoří, nemyslíš?", odpověděl mu hbitě mladík.

"No. To máš pravdu, to musím uznat. Ale i tak, oni mají meče, řemdihy...", říkal si sám pro sebe postarší trpaslík.

"My máme překvapení."

"A pýky! Víš jak jsou pýky nebezpečné?", upadal pomalu Murni do plačtivého tonu. Čekání na toto ráno mu viditelně sebralo spousty sil.
"Přestaň si stěžovat! A buď už z ticha, někdo jde.", s těmito slovy ho umlčel a přitiskl se ke zdi vedle dveří.

Hlasité zvuky okovaných bot dopadajících na kamenou podlahu se přibližovaly. Každý krok jakoby tlačil trpaslíka blíž a blíž do rohu cely. Když dopadl poslední krok před dveře, Murni už ležel schoulený v rohu do klubíčka a tiše lkal. Klíč zašramotil v klíčové dírce a dveře se rozrazily. Stál v nich obtloustlý postařší žalářník, jež se tvářil, jako pes, kterému někdo sebral kost.

"Srčku! co se tam válíš?!", s těmito slovy vkročil do cely.

Ve chvíli, kdy dořekl poslední slovo, mu krční tepnu prorazil dřevěný hrot improvizované dýky. Chytil si ránu a začal chrchlat krev. Nic jiného mu nezbylo, vzhledem k tomu, že mu hrot rozrazil i hlasivky. Skácel se na kolena. Ankhor mu rychle sebral obušek a ve zlomku sekundy omráčil druhého strážného, který stál překvapeně v chodbě a měl již vytasený meč. Nikdo jiný v okolí nebyl. Jen mladý muž, schoulený trpaslík a dvě bezvládná těla.

"Vstávej, rychle, než někdo přijde!", popadl Aloňan vousatého mužíka stále vzlykajícího v rohu.

"C-Co se stalo?", ptal se vyděšeně.

"Co asi, zachraňuju nám krk. Tak se postav zatraceně!", ztrácel trpělivost. Hrubě popadl schoulence a rychle ho postavil na nohy.

"Vem si tohle", hodil mu obušek a sám si vzal meč od druhého, stále dýchajícího strážného. Postrčil ho do chodby a tlačil ho před sebou. Trpaslík by jinak neušel ani krok.

"Proč musím jít první?", ptal se nervozně.

"Protože až na nás někdo vyběhne, zabije tebe a ne mě." vystřelil si z něho Ankhor.

"No t-to ne! Pusť mě dozadu! Chci jít vzadu!", vyhrkl malý muž a cpal se za mladšího.

"Dobře, ale budeš se mi držet v zádech, jasný?"

"Dobře, dobře", klepal se Murni.

Došli na rozcestí. Mohli jít pouze doprava nebo doleva. Z obou stran se ozývaly hlasy a svítilo světlo. Ankhor se rozhodl pro pravou stranu. Přicházeli ke schodům. Byly to kamenné, staré a hodně ochozené schody. Rychle je vyběhli a dostali se na odpočívadlo, ze kterého vedla chodba na další, točité schody, a jiná chodba, vedoucí pravděpodobně do kasáren.

"Tudy!", rozběhl se mladý muž k točitým schodům. Trpaslík za ním rychle dupal a sípal.

Když se dostali k úpatí schodů ozval se za nimy strážný, kříčící aby zastavili a vzdali se. Utečenci okamžitě zrychlili a během chvíle vyběhli až na konec točitých schodů. Byli v malé kruhové místnosti. Ve středu stál kotlík s vychladlou polévkou z ryb. Z místnosti vedly dvoje dveře. Ankhor se znovu rozhodl pro pravou stranu. Prorazil dveře a ocitli se na hradbě pevnosti, ve níž byli vězněni.

"Kam teď?", zeptal se tiše Murni.

"Vy jedni zasraní...", ozval se za nimi strážný, popadající dech kvůli dlouhému běhu do schodů.

"Skoč", vyhrkl na trpaslíka.

"Kam?!"

"Dolů z hradby." odpověděl v klidu.

"Vypadám snad jako blázen?! Nebo sebevrah?!", vykřikl na něho trpaslík.

Začli se k nim pomalu přibližovat pykenýři z obou stran hradby.

"Vzdejte se!", ozvalo se zpoza nich.

"Ach, co jiného s tebou", řekl si tiše Ankhor, uchopil Murniho za opasek a límec a vyhodil ho z hradeb a skočil za ním do hlubin řeky tekoucí pod hradbami.