Předem se omlouvám za to, že tahle kapitola bude o něco kratší, ale chtěla jsem oddělit krapet víc děj a nechat Vás trochu napnuté co se bude dít dál :) Snad se bude líbit :)
Srdce se mi rozbušilo jako nikdy předtím. Nejprve mě napadlo, že dopis roztrhám a spálím a budu dělat, jako že nikdy nepřišel. Jenže, jak už jsem řekla, já a Narcisa jsme byli dobré kamarádky. Podívala jsem se na hodiny. Bylo teprve půl desáté, takže jsem ještě pořád měla hodně času na rozmyšlenou. Za celou tu dobu, jsem ten dopis přečetla nejméně 100x. Mám jít, nemám jít. Tohle bylo jediné, co mi běhalo hlavou. Měla jsem opravdu strach z toho, co myslí tím jedním ze závažných témat. Najednou mě přepadl strach o Draca. Co když si ublížil? Popadla jsem klíče od bytu a přehodila přes sebe kabát. Bylo mi jedno kolik je hodin. Potřebovala jsem vědět, jestli je v pořádku. Vyběhla jsem z domu a okamžitě se přemístila.
Stála jsem před Malfoy Manor. Hlavou mi proběhli nejrůznější vzpomínky. Od zážitků s Belatrix až po romantické chvilky s Dracem. Ten dům jsem nesnášel a na jednu stranu i milovala. Byla jsem čím dál blíž u hlavní brány. Mé srdce bylo jako o závod a můj strach byl čím dál tím větší. „Promiň sluníčko." Pošeptala jsem k bříšku a snažila se uklidnit. Zaklepala jsem na mohutné dveře Malfoy Manor a čekala. Zanedlouho mi přišla otevřít malá skřítka Roxy. „Ahoj Roxy!" pozdravila jsem a vykouzlila malý úsměv na tváři. „Zdravím slečno. Přejete si?" „Je doma Narcisa?" „Ano slečno. Prosím následujte mě." Procházeli jsme tmavými chodbami a málo kdy se našlo okno, které nebylo zatažené mohutnými záclony. Ani nevím, kolikrát jsme zahnuli doprava či doleva, ale trvalo dlouho, než jsme konečně došli k salónku. Dveře k němu byli asi nejveselejší z celého domu. Byly zdobené malými, vyřezanými růžičkami. Klika byla z pravého zlata a na konci, zajímavě zakroucená. Salónek nesl jemně béžovou barvu. Na jedné straně bylo velké okrasné okno. Zdobili ho jemné růžové záclonky s potiskem růží. V salónku byly také dva malé stolečky s ubrusem, který na sobě měli také ten samý potisk, co záclony. Právě jsem se chtěla porozhlédnout, jestli tady nesedí Nercisa, když v tom se po salónku rozezněl její hlas.
„Herminy, pokud dobře vím, poledne ještě nebylo." „Rychle jsem se otočila a chtěla se omluvit, jenže Narcisa mě v pulce věty zastavila. „Omlou.." „Herminy.. ty si.." Sjela očima k mému břichu. ‚No tak to bude problém'problesklo mi hlavou a rychle jsem se snažila přijít na nějakou, ale ta se k mé smůle nedostavila. „Je.. Je to Dracovo?" vykoktala ze sebe Sisa. „Samozřejmě, že ANO." Vykřikla sem. „Promiň, jen se ujišťuji. Slyšela jsem, že si od něho odešla a já bych moc ráda věděla proč?" „Váš synáček si ještě nepřišel postěžovat?" Narcise se najednou na čele objevili malé vrásky. „Už asi dva měsíce jsem ho neviděla. Nevím, kde je, nevím, proč nejste spolu a ani nevím to, že budu co nevidět babička. Herminy mám o něho strach, je to můj jediný syn. Můj život." „Moc mě to mrzí, ale Draco měl potřebu si najít někoho jiného a já nikomu blbku dělat nebudu."
Byla jsem připravená k odchodu. Daleko jsem však nedošla. Zastavila jsem se u jedné z poliček, na kterých byli položené fotky v černých rámečcích. Na jedné jsem byla já s Dracem a na druhé byla celá rodina Malfojových. K mému zděšení jsem tam našla i tu blondýnku, která před osmi měsíci stála s Dracem u práce. „Kdo je to?!" vyjekla jsem hlasem plného neklidu. „To je Dracova sestřenice Clary. Je trochu praštěná. Podle mě asi po matce, ale jinak je to hodná holka." V tu chvíli mě polilo nepříjemné horko. Celým mým tělem projel pocit úzkosti a na okamžik jsem přestala dýchat. „Co jsem to provedla." Bylo poslední mé slovo co jsem ze sebe vydala, než jsem vyběhla ze salónku.
