Konečně šťastný

Nevím pokolikáté to už bylo, ale pořád jsem měl pocit jako by to bylo poprvé. Hleděl jsem na sebe v tomu dle a nemohl tomu uvěřit. Konečně jsem to já. Ten kluk, který se ve mně ukrýval už od mého narození. Nikdy jsem nedokázal pochopit, proč mě bůh poslal na tento svět jako dívku. Nenáviděl jsem ho. Vlastně, stále to tak cítím. To pohrdání, které projde mým tělem pokaždé, když někdo vysloví jeho jméno. Bůh. Prý má být spravedlivý, dobrosrdečný a čestný. Jak je tedy možné, že mě zrodil do těla dívky, i když jsem si byl celý život jistý, že jsem kluk?

Fascinovaně jsem zkoumal své nahé tělo v zrcadle. Konečně jsem se zbavil ňader, které na mém těle původně neměly být. Nevadily mi jizvy, které vznikly po zákroku. Jediné na co jsem dokázal pomyslet bylo, že jsou konečně pryč. Nakonec jsem zabloudil pohledem níže. Penis. Po takové době čekání, jsem se konečně dočkal. Už mě nic neomezuje v tom, abych byl mužem. Samozřejmě, mám sice jemný dívčí obličej, ale když se zkombinuje s tím správným střihem a barvou vlasů, nikdo nic nepozná. A doufám, že i já zapomenu na svou příšernou minulost. Na své původní tělo.

S nekontrolovatelným úsměvem jsem přešel ke skříni a vytáhl z něj džíny a bílé tričko s krátkým rukávem. Nevím jak tento den popsat. Dnes jsem se konečně dostal z nemocnice. Propustili mě domů. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Byla to realita nebo jen pouhý sen? Opravdu se mi mohlo stát něco tak úžasného? Splnil jsem si své přání?

Ano, kvůli svému rozhodnutí jsem ztratil svou rodinu. Otec ani matka nezvládli mé rozhodnutí o změně pohlaví. Jenže.. já své pohlaví nezměnil. Jen jsem napravil chybu, za kterou jsem nemohl. Už jsem tak déle nemohl žít. Řekl jsem jim vše. Mé pocity, touhy.. a přesto mě s opovržením odmítli. Dokonce se mi snažili namluvit, že pár sezení s psychologem, nebo dokonce rande s nějakým chlapcem mi pomůže. Za to jsem je nenáviděl ještě víc. Chtěl jsem randit s kluky. Ale jedině tak, že jsem byl jedním z nich. Nemohl jsem to zvládnout s tím tělem, ve kterém jsem byl uvězněn tolik let a nedokázal se pořádně nadechnout.

I přesto vše jsem se cítil šťastný. Svobodný a bezstarostný. Měl jsem pocit, že dnes začal můj život. Dnes jsem se narodil. Konečně přišla ta chvíle na kterou jsem celou věčnost čekal. Vyjít do světa jako nový člověk s novou identitou. Už nejsem Anet Urbanová. Už nikdy víc. Nyní jsem Daniel Urban. Nejradši bych si změnil i příjmení, ale to už nebylo možné. I úřady mají své hranice.

Vzít si trenky? Taková věc mě vůbec nezajímala. Prostě jsem se rozhodl jít naostro. Na sebe jsem si v rychlosti oblékl přilnavé džíny a volnější černé tričko. Došel jsem do předsíně, nandal si první boty, které jsem viděl a v zrcadle si pročísl své vlasy dlouhé pod ramena, které jsem si doposud kvůli rodičům nemohl nechat ostřihat. A tak má první cesta neznámým městem, jako nový člověk, byla do kadeřnictví.

Měl jsem štěstí a jelikož nebyl nikdo objednaný, žena se rozhodla že mi můj účes udělá hned. Prý můj popis: „Chci vypadat jako sexy roztomilej cukroušek s barevnýma vlasama." byl tak zajímavý, že ho nemohla odmítnout. Nakonec jsem mohl jen s otevřenými ústy hledět do zrcadla. Opravdu jsem to byl já? To, co tahle kadeřnice dokázala úplně předčilo moje očekávání. Celkově jsem měl zkrácené vlasy k úrovni brady. Byly mírně sestříhané, nabarvené na černo a na jednu stranu obličeje jsem měl udělanou patku s tyrkysovým melírem. Cítil jsem se úplný. Jako by mi nic nechybělo.

Poté co jsem zaplatil a poděkoval kadeřnici za její dokonalé dílo, vydal jsem se do nejvyhlášenějšího baru pro gaye ve městě. Vždycky jsem toužil tam zajít, jenže jako dívka mi to přišlo divné. Nesnesl bych ten pocit, že jsem od nich odlišný a přesto v hlouby duše úplně stejný. Zhluboka jsem se nadechl, vyhnal všechny temné myšlenky a s úsměvem jsem vešel do baru.