Den za dnem si říkám zda se to někdy zlepší ale už asi ne stratila sem naději v to že někdy si svůj život budu užívat i v to že mě máma zase bude mít někdy ráda, je to horší a horší ze školy se mi nechce chodit domů mám strach z toho že jí zase uvidím a jako je to každý den na mě bude opět nepříjemná a bude se na mě za něco zase zlobit.
Snažím se vypadat silně, spokojeně, vyrovnaně, a plná radosti stále se falešně usmívám všechno tohle dělám kvůli přátelům které mám velice ráda a jsou jediný důvod na světe proč chci žít bojím se toho že když odryju svoje skutečné emoce budou se ptát co mi je proč sem stále tak smutná a nebudou kvůli šťastný budou se trápit se mnou a to já nechci můj život si o demě vyžádal už skoro vše na čem mi záleží ale oni jsou to jediné co mi vzít nesmí nikdo. Až příjdu o Matěje, Sandru, Davida, Domču, Barona, Magdu.
Už můj život bude jen samá bolest přesná kopie toho co zažívám když příjdu ze školy domů smutek, bolest, vztek. Budu uvězněná ve svém těle jako v hrobě už teď sem v něm jednou nohou a postupně tak padám celá. Vše se postupně rozpadá,naděje zmizela.
Ps: Nejpravdivější kapitola mé knihy
Lépe už svoje emoce popsat neumím.
Možná je trapné to sem psát ale já to beru tak že ten smutek ze sebe vypíšu a časti se tak zbavim.
Píšu to protože s nikým o tom nemluvím je to jediná možnost jak vše ventilovat.
