Sám. Už zase. Celým domem bylo slyšet jen burácení deště o střechu a venku bylo ponuro. Nejlepší čas. Vždy dostával dobrou náladu, když pršelo. Dnes tomu ale bylo jinak. Únava. Neměl náladu na nic tak jako většina lidí v jeho okolí. Jen seděl u okna a pozoroval kapky. Neměl rád tuhle náladu nicnedělání, ale teď v ní byl. Zívl a sesunul se z pohodlného křesla, které vyhlíželo obyčejně, ale i přesto dokonale sloužilo svému účelu, na podlahu. Zády se opřel opěradlo a dvakrát dlouze zamrkal. Pokaždé když to udělal, objevilo se mu před očima temno a on nevěděl kde je. Pak to však skončilo a on zase jen seděl a koukal do prázdna. Bylo ticho. Nikde se nic nepohnulo. Jako by se čas najednou zpomalil, ba dokonce i zastavil. Zajel si rukou do vlasů a nechal hlavu pod její váhou klesnout. Zavřel oči a propadal se. A když už to vypadalo, že spí, oči dokořán otevřel a prudce vstal. Musel něco teď hned udělat, nebo se z toho zblázní. Oni. Nesmí jim dovolit, aby z něj udělali trosku, jako to provedli mnohým před ním. Přecházel po místnosti a jednou rukou si pořád projížděl vlasy. Bylo mu horko, třásl se a měl zlost. Pak ale s chozením přestal a zhluboka dýchal. Okamžitě musí najít něco, co by mohl dělat. Něco, co by mu pomohlo přestat myslet na zítřek až se zase bude tvářit, jak je všechno v nejlepším pořádku, zatímco uvnitř ho to bude rozervávat na kusy a v nitru bude křičet.
Znovu ale začal přecházet po místnosti a pozoroval detaily pokoje. Rohy krabic, dřevo skříní a papíry na stole s vlastním rukopisem. Všechno mu to připadalo cizí, i když věděl, že ty věci nepatří nikomu jinému než jemu. Přemýšlel, co by mohl dělat, aby zahnal ty černé myšlenky, které, jakmile se zdály, že už mizí, tak se znovu vrátily v tmavší, černější verzi. Zastavil se a zadíval se na okno, které dosud ignoroval. Přešel pomalu k parapetu, opřel se o něj oběma rukama a zadíval se na svět za oknem. Celý ho halila jemná mlha, doprovázená smrští dešťových kapek, které se snášely na domy, cesty a všechno ostatní. Na chvíli zavřel oči, aby si vychutnal ten soustavný zvuk deště narážejícího na střechu. Ten zvuk mu dával pocit řádu a klidu, věděl však, že ty oči bude muset zase otevřít a pak přijde zklamání, že nic není takové, jako když je měl zavřené.
Nesmím tu zůstat. Musím jít ven. Pryč z toho domu, který spíš nahání hrůzu, než aby byl domovem. Nikdo mě nebude hledat. Ostatně... kdo by také hledal někoho, kdo nemůže najít ani sám sebe. Kdo pomalu ani neví, proč je vlastně na tomhle světě. Mám snad něco změnit? Války? Osudy nějakých lidí? Kdo mi už sakra řekne co tu dělám! Já sem nepatřím! Nepatřím mezi ty, kteří mě ničí a vůbec si to neuvědomují! Nepatřím mezi lidi, kteří se nezajímají, mezi lidi bez tváří, mozku, srdce!
Spěšně a rozhodně si na sebe hodil kabát, obul boty a vyšel ven. Bez deštníku. Nikdy když pršelo, ho s sebou nebral. Dokonce se ani nenamáhal si nasadit kapuci. Zamkl a klíč zasunul do praskliny vedle dveří, která tam byla snad od vždycky. Bílé ruce si schoval do kapes, seběhl několik schodů, spěšně za sebou zabouchl branku a dlouhými kroky odešel. Jak přicházel čím dál víc do nitra města, které se mu najednou zdálo šedší než obvykle, kapuci si přeci jen nasadil. Nechtěl, aby ho někdo poznal. Nechtěl se s nikým bavit, ani se na někoho podívat. Vždy když kolem něj někdo prošel sklopil hlavu k zemi, takže protichodci se naskytl pohled pouze na jeho téměř bílé rozcuchané vlasy. Jeho jediný poznávající znak.
Když procházel náměstím, jeho krok byl stále rychlejší, až téměř běžel, od půli však utíkal naplno. Věděl, že ho bude díky běhu pozorovat více lidí, ale než si ty pohledy prožívat pomalu a každý zvlášť, udělá to radši rychle a všechno najednou. To poslední, co dneska chtěl bylo, aby s ním někdo mluvil. Běžel a míjel domy, lidi, auta. Nevadilo mu, když náhodou šlápl do kaluže, dávalo mu to jakýsi pocit volnosti, který už nezažil pěkně dlouhou dobu. Bylo mu jedno, kolik lidí se za ním otáčí. On je neviděl.
Běžel daleko za město. Přes parky, kolem nemocnice, rodinných domků a po polích a i když mu docházel dech, nepřestával v běhu polevovat. Když už opustil město, zastavil se a ohlédl se. Sundal si kapuci a podíval se na svět před ním. Lesy, pole a jen sem tam nějaká vesnička. Vše halila jemná šedá mlha. Stál na vrcholu velkého kopce a déšť mu padal do vlasů, které se mu pod jemným nánosem droboulinkých kapek nepatrně třpytily. Lesy hořely. Nebo se tak alespoň tvářily. Nikdo tu nebyl. Jako vždycky byl sám. Zavřel oči. Poslouchal zvuk deště a kapek snášejících se na listí, na cestu, šum listů ve větru. Slyšel všechno. Zvedl hlavu a nechal déšť padat na obličej, oči stále zavřené. Cítil každou kapku, každý záchvěv větru,který mu ještě víc cuchal vlasy, a dokonce slyšel i auta, projíždějící kdesi hluboko pod ním. Zhluboka dýchal a konečně, alespoň na chvilku cítil, že žije. Roztáhl ruce. Nikdo ho neviděl, takže si to mohl dovolit. Kapky mu dopadaly na prsty a kdybyste se na něj podívali zblízka, což by vám těžko dovolil, rozpoznali byste náznak úsměvu. Déšť přidával na intenzitě a čím rychleji dopadal, tím víc se usmíval. Byl promočený na kost a jeho vlasy, vždycky naježené, byly teď najednou zplihlé. Nic z toho ho však od radosti neodrazovalo. Jeho nohy se samotné začaly pohybovat a on jim neodporoval. Začal se otáčet a déšť ho teď smáčel kompletně. Smál se. Smál se hlasitě, jako ještě nikdy předtím.
Proč se směju? Snad ze zoufalství? Snad proto, že tu nikdo není a že mám klid? Nebo je to jen z čiré radosti? Kéž by...
Smál se a později pod vahou smíchu klesl na kolena do mokré trávy a pak už jen ležel a sledoval nebe. Pořád se smál. Nepřestával a ani o tom nepřemýšlel. Proč by taky se měl člověk přestávat smát?
A pak... mu to došlo. Jeho hruď se napínala pod smíchem čím dál méně a teď už se jen zvedala v krátkých, sekavých intervalech. Z jeho hrdla se už neozýval smích, nýbrž hluboké vzlyky, jako by lapal po dechu. Jeho šedé oči se už víckrát nesmály. Staly se černějšími a lesklejšími. Slzy, ač byste se snažili je najít sebevíce, tak se Vám to nepovede. Jediná výhoda pláče v dešti a on za ni v duchu dešťovým kapkám děkoval. Tělo měl najednou těžké, jako by se mu nohy i ruce proměnily v kus skály. Ležel tam, sám v mokré trávě a nikdo ho nepřišel zvednout. Déšť polevoval. Šedé oči však zůstaly tmavšími.
Ten, kdo se smál v dešti.
