Ukaž mi, proč žít! (Selekce)

Kapitola 4

Probouzím se na mé posteli v komnatě. Vůbec netuším, co se děje. Připojili ke mě JIPku a vedle mé postele leží berle. Né, né, proč zrovna já? Začínám sebou cukat na posteli. Chci ihned pryč. Co se mnou chtějí dělat? Začínám zrychleně dýchat. Už je to tu zase. Potřebuji svůj inhalátor. Z koupelny ke mě přibíhají komorné. ,,Slečno Amálie! Moc se vám omlouváme, ale nemůžete vstát. Vaše noha...'' ,,Prosím, potřebuji akorát svůj inhalátor!'' zaprosím. Na nic nečekají a rychle vytáhnou můj inhalátor ze zásuvky ve stole. Konečně se můžu pořádně nadechnout. Tohle jsem potřebovala. ,,Děkuji'' všechny se na mě usmějí. Najednou ucítím chladivý vzduch. Pomaličku otočím hlavu k oknu. Vidím, že je rozbité sklo, ale kousky skla už jsou uklizené. Rozbité okno by mohlo vysvětlovat mé pořezané ruce a nohy. Až nyní si vážně uvědomuji, že má pravá noha je v sádře. Jinak jsou mé končetiny vcelku v pořádku. Zmateně se na komorné podívám. Gabriela se usměje, ale úsměv jí po chvíli spadl. Co se tady děje? ,,Co se stalo?'' zeptám se jí vystrašeným hlasem. Pomalu ke mě všechny tři přichází a posadí se na postel. Justýna a Natálie mě konejšivě hladí. ,, Když jste odešla na vaši schůzku, myslely jsme, že se trochu zdržíte. Moc se omlouváme. Vy jste se však vrátila brzo. Natálie vtrhla do pokoje zrovna, když jste couvala k oknu, prorazila sklo a vypadla z něj. Chvíli jsme vás nemohly najít, protože jste se zahákla o strom a tím se vaše zranění ještě zhoršila. No....a po vašem ošetření. Vážně jsme vám poskytly největší pomoc, jaká byla možná, ale vaše pravá noha, nevíme zda jde pouze o zlomeninu nebo ji máte ochrnutou. Vypadá to však jen zlomeninu, což je dobré znamení. Za pár měsíců půjde sádra dolů a můžete zase normálně chodit....'' Mluvila pomalu. Bály se mojí reakce. Moje noha mě však nepřekvapila. Byla jsem naopak ráda, budu moct domů a už nikdy se nevrátit. ,,Mohu jít tedy domů?'' ,,To je ten největší problém. Po uložení vaší nohy do sádry přišel princ Martin. Ptal se, co se vám stalo. Odpověděly jsme mu. On vás však nechce poslat domů. Nevíme proč, když se o vás ani nezajímá. Omlouvám se jestli vás to urazilo.'' ,,To je v pořádku. Taky to nechápu. Ze všeho nejvíc bych si přála jít domů a nikdy se nevrátit.'' Poslední větu jsem si takřka řekla pro sebe, ale komorné mě slyšely. Pořád se na mě akorát konejšivě dívaly. Přály mi totéž. Ony mě opravdu ještě pořád držely naživu. Chtěly, abych byla šťastná. ,,Hrozně moc vám děkuju, co všechno jste pro mě udělaly. Mohla bych jít prosím do zahrady? Lépe se mi tam dýchá.'' ,,Jistě, ale musíte si zatím vzít místo berlí vozíček. Jste příliš slabá unést svoji váhu a namáhat se tím.'' ,,Děkuji. jak mám ale sjet schody?'' ,,Máme tady výtah pro tyhle případy nebo pro starší osobnosti.'' Pomohly mi nasednout na vozíček. Protože jsem byla ještě pořád moc slabá odvezly mě až do zahrady. Vzaly mi i tužky, pastelky a papíry, které jsem si vyžádala. Usadila jsem se svým vozíčkem do nerušené oblasti zahrady. Měla jsem tady výhled na celou Prahu. Rozhodla jsem se, že si ji nakreslím, protože jsem nikdy před tím v Praze nebyla a už asi nikdy nepojedu. Tak ať mám aspoň tenhle obrázek. Už jsem taky dlouho nezpívala. Moje hlasivky byly taky moc slabé. Znělo to ještě hůř než normálně můj zpěv zní. Vzpomněla jsem si na svoji učitelku na gymnáziu, na které jsem chodila. Jak jsme spolu zpívaly a ona mi říkala, že to už nezní tolik špatně. Díky mojí lásce k hudbě jsem se se svým zpěvem dostala aspoň na tohle místo. Chybí mi i má škola. Snad bych mohla navštěvovat aspoň nějaké gymnázium v Praze, abych nezanedbávala školní docházku. Chybí mi dokonce i mí kamarádi. Chovala jsem se k nim vážně hnusně. Můj život je teď bez jediného smyslu. Už nemám proč žít. Myslím, že díky mým špatným vlastnostem, už bych nikomu nechyběla. Tuhle myšlenka na smrt, kterou bych mohla učinit hned teď, jsem musela zahnat. Sice nemám důvod žít, ale určitě přijdou lepší časy. Bude líp, to slibuji sama sobě. Začala jsem si zpívat písničky do svého kreslení. Zpívala jsem si všechny možné lidovky, které mě napadly. Měla jsem díky tomu už o něco lepší náladu. A kreslení Prahy mi taky šlo. Už jsem s ní byla skoro hotová. Mohla jsem tady sedět už kolem pěti hodin. Odebrala jsem se tady ráno, takže bylo nyní kolem druhé hodiny polední. S Prahou jsem byla hotová a chtěla jsem začít s něčím novým. Mé myšlenky se přesunuly k Martinovi. Nikdy mu neodpustím, co mi udělal. Až po dvou hodinách přemýšlení o princi jsem si uvědomila, že jsem začala novou kresbu. Byla tam dívka a chlapec. Chlapec objímal celým svým tělem drobnou dívku a chránil ji tak, před všemi špatnostmi světa. Pořád jsem si zpívala. To jsem poznala díky hlasu za mnou: ,,Myslel jsem, že tvůj zpěv bude znít hůř, ale zas tak špatné to není.'' Byl to Martin. Tohle byl teda vážně krásný kompliment po tom, co se stalo. Hned jsem zmlkla a prudce se k němu otočila. Usmíval se. Usmíval se tak, jako by se nic nestalo. Nemohla jsem se na něj déle dívat. Stal se pro mě zrůdou. Tou já jsem dříve byla taky. Sklopila jsem oči zpátky ke své kresbě a schovala ji do ostatních bílých papírů. Vzhlédla směrem k Praze a řekla: ,,Běž pryč. Nech mě prosím na pokoji!'' ,,Ještě před týdnem jsi se mnou flirtovala a teď mi říkáš, abych odešel?'' ,,A nemám snad důvod? Copak jsme se neměli sejít u kašny o samotě?!'' ,,Ty my máš být věrná. Já si můžu dělat, co chci! Jste jenom moje, všechny!'' ,,Takhle si chceš najít manželku?'' ,,Nechci. Musím. Proč bych si ale nemohl nejdřív pořádně s každou užít?'' ,,Jsi nechutné prase!'' vykřikla jsem a vůbec se u toho neovládala. Kdyby byl blíž, vrazila bych mu facku. ,,Všechny jsem už měl. Všechny se mi podvolily. Zbýváš jen ty Amálko.'' Přistoupil ke mě a sedl si na trávu vedle mě. ,,Nebudu tvá, nikdy! Copak nevidíš, co jsi mi udělal?!'' máchla jsem rukou k zlomené noze. Vzal si ji do rukou a začal mě hladit na sádře. Cítila jsem jeho doteky i přes ni. ,,Budeš. Už brzy.'' Vstal a vytrhl mi papíry z rukou. Prohraboval se jimi. Když narazil na Prahu, usmál se. Prohraboval se dál a našel druhou kresbu. ,,Jak naivní!'' a roztrhl mi ji před očima. Začala jsem plakat. Smál se ještě víc. Pak mě pohladil po zádech a odešel. Aby mě z té dálky ještě slyšel, začala jsem hlasitě vřískat: ,,Prase hnusné! Jsi vážně nechutný! Ubližuješ mi! Proč mě zde držíš a ubližuješ mi!?'' Neotočil se, jak jinak.

PÁNI, TAK TAHLE ČÁST SE MI POVEDLA PŘESNĚ NA 1111 SLOV! :D DOUFÁM, ŽE SE LÍBILA A TĚŠÍTE SE NA DALŠÍ. MOŽNÁ BUDU O PRÁZDNINÁCH VYDÁVAT TROCHU ČASTĚJI, ALE NESLIBUJI NIC. :)