Ukaž mi, proč žít! (Selekce)

Kapitola 3

O týden později

Už uběhl týden, ale princ se na mě od první večeře vůbec nepodíval. Zkouším všechna svůdná gesta, která umím, ale nejde to. Užívá si s ostatními dívkami, ale mě nechává být zoufalou. Musím si s ním promluvit. Bude jenom můj, musí být! Zatím nikdo nevypadl, ale pokud se neposunu o krůček dál, tak vypadnu jako první. Tohle se mi nesmí stát. Byla by to potupa, jak pro mě, tak pro naše malé město. Lidé by mě brali jako tu nejméně krásnou. Ani si nemohu pomoct poslouchat ostatní dívky, jež mi vyprávějí, co všechno zažily s princem. Velice podrobné, ale určitě nepřehánějí. Pokaždé se přistihnu, že se na jejich vyprávění soustředím více, než na ostatní věci kolem mě. Vůbec se mi to nelíbí, princ mě doslova ovládl. Ne já jeho, jak jsem měla v plánu, ale já jsem nyní v jeho dlaních a může si dělat se mnou, co jen chce.

    Začíná další týden, který doufám bude plný změn. Má snídaně v druhém týdnu uběhla rychle a nic nového se nedělo. Už se tady vážně nudím a chci jít domů. Po ranní snídani jsem šla sama, sice jsem se s dívkami velice sblížila, ale nenechám je proniknout k mým citům. Mou rychlou chůzi zarazil až pohled do princových očí, které jsem už příliš dlouho neviděla. Jeho pohled a úsměv nevěnoval však mě, ale skupince dívek za mnou. Teď a nebo nikdy. Teď a nebo se můžu rovnou rozloučit se zámkem a princem. Přidala jsem do kroku a prudce se před něj postavila. Velice ho to udivilo, ale usmál se na mě. ,,Přejete si slečno....Ehm....slečno...'' zarazil se, jako by si už nepamatoval, jak se jmenuji. Ani na můj náhrdelník se nemohl podívat, neboť jsem ho měla zakrytý vlasy. Vztáhl ke mě ruku a pohladil me lehce po tváři. Toto gesto mě úplně omámilo, ale uhnula jsem a pomohla mu: ,,Amálie''. ,,Ano jistě, Amálko, promiň. Copak jste mi chtěla říct?''. Už byl zase ve své kůži, ale připadalo mi, že je z našeho rozhovoru nervózní, kvůli dívkám za mnou. Stydí se. Za mě. Minulý týden na mě ještě mrkal, ale nyní, jako bych ho vůbec nezajímala. ,,Chtěla jsem se zeptat, jestli bych se s vámi mohla někdy sejít, Vaše Výsosti?'' začervenala jsem se. Ach ne, já se nesmím červenat. Jako by mě zámek celou změnil. Předtím jsem byla tvrdohlavá, citlivá, namyšlená dívka, ale teď už samu sebe nepoznávám. Bývala jsem středem pozornosti a každý mě chtěl. Teď jsem laskavá, milá a nejraději sama. ,,Jistě Amálko. Šlo by to dnes? Zítra už se musím věnovat někomu jinému.'' odpověděl a pokynul hlavou dívkám za mnou. Rozpačitě jsem se ohlédla a doufala, že se nerozbrečím. ,,Ano, šlo by to dnes. Jak víte, my toho moc na práci nemáme.'' Alespoň jsem se pokusila se zasmát, ale moc mi to nešlo. ,,Super! Tak tedy v poledne si v zahradě uděláme piknik. Sraz si dáme u kašny. Budu se těšit!'' usmál se a políbil mi ruku. Musela jsem mu jen rychle přikývnout a utéct do komnaty, protože mě až příliš ovládaly emoce. Na schodech jsem málem upadla, ale chytila jsem se zábradlí. Vtrhla jsem do komnaty a zamkla za sebou dveře. ,,Dívky musíte mě přichystat, dnes mám první schůzku s princem Martinem!'' jeho jméno jsem na konci věty vřískla, až si komorné zacpaly uši. ,,Gratulujeme slečno Amálie. Upřímně jsme si myslely, že už se nedočkáme.'' Omluvně se usmály, ale já jsem jim to neměla za zlé, taky jsem si myslela, že už se nedočkám.

Rychle mě oblékly do jiných šatů. Vypadala jsem nádherně. Mé šaty byly světle fialové. Líčení taky velice lehké a natočené vlasy do plážových vln tomu dodaly šmrnc. Vyrazila jsem z komnaty a šla ještě pozdravit dívky, které mi popřály hodně štěstí. Na nic jsem pak už nečekala a utíkala rovnou do zahrady. Ten týden, co jsem se tady ukrutně nudila, jsem měla čas si palác pořádně prohlédnout a i zahradu jsem měla prozkoumanou. Cestu ke kašně jsem tedy našla hned. Když mi začal docházet dech, musela jsem se na chvíli zastavit a rozdýchat to. Nemohu s mým astmatem tolik plíce namáhat. Šmátrala jsem do kapsiček u šatů, ale nemohla jsem ho najít. Můj inhalátor jsem si nechala v komnatě. Pokud už nebudu utíkat a půjdu hezky pomalu, neměla bych mýt problémy. Pomaličku, abych se nezačala dusit jsem došla ke kašně. Slyšela jsem vzdychy. Opravdu hlasité. Slyšela jsem vzdychat ženské jméno a princovo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Došla jsem až ke kašně a spatřila na lavičce vzrušeného prince Martina a dívku se zabořenou hlavou v jeho klíně. Druhá dívka princovi akorát masírovala záda. Pořád jsem od prince stála asi dvacet metrů, ale on si mě po dlouhé době všiml. Stála jsem úplně otupělá. Měla jsem vztek. Jak na prince, tak i na Sandru a Veroniku, které tam byly s ním. Tohle mělo být naše setkání o samotě. On si asi myslel, že v zahradě zabloudím a bude mít tak ještě chvíli času si s holkami užít. Ten pohled, kterým se na mě princ Martin díval. Měl v sobě udivený výraz. To já vskutku taky, ale také spoustu jiných emocí. Veronika a Sandra mi pohledem naznačovaly, že by bylo pro všechny lepší, kdybych odešla. Sklopila jsem oči ke košíku na piknik. Aspoň, že ten piknik plánoval. Podívala jsem se znovu do princových očí a uviděla i smutek a beznaděj. Mě však jeho oči příliš oslnily a už jsem své emoce nemohla udržet na uzdě. Rozbrečela jsem se. Já jsem se vážně rozbrečela. Já, která si zde zatím zanechávala chladnou nebo milou tvář, ale nikoho by nenapadlo, že bych brečela. Slzy se vyplavaly z kanálků a tekly po mých růžových tvářích. Všechny tři postavy se mi rozmazaly v obraze. Až natolik mě zaskočili, že jsem už pomalu přestávala dýchat. Potřebuji svůj inhalátor hned. Beze slova jsem z této neverbální konverzace utekla přímo do své komnaty. Mé komorné tam nebyly. Jsem opravdu zoufalá, protože ony mi někam inhalátor schovaly. Zatím jsem ho až tolik nepotřebovala, ale teď bych ho vyměnila snad za všechno. Klidně bych i tohle místo v paláci vyměnila za ten podělaný inhalátor, který stále nemohu najít. Dusím se, nemohu popadnout dech. Cítím na sobě pořezané a šiplavé rány od skla. Studený vítr mi bije do zad a to je všechno, co si pamatuji...

KDO Z VÁS TOHLE ČEKAL. JINAK VELICE BY MĚ ZAJÍMALO, POKUD JSTE MYSLELI NA JINÝ OSUD AMÁLKY, TAK MI HO NAPIŠTE DO KOMENTÁŘŮ A MŮŽETE SE TĚŠIT NA DALŠÍ ČÁST, KTERÁ MI PŘÍJDE DOCELA ZÁSADNÍ ZMĚNOU V ŽIVOTĚ AMÁLKY. JAK JSTE SI MOHLI VŠIMNOUT, TAK JEJÍ CITY K MARTINOVI JI ÚPLNĚ OVLÁDLY A ZAČALA SE CHOVAT JAKO ROZUMNÝ A MILÝ ČLOVĚK.