„Zbláznil si se?“ Odstrčila jsem ho od sebe a s pokrčeným čelem se dívala do jeho zmateného obličeje. „Když se moje tělo třelo o to tvoje, taky ti to nevadilo a teď máš problém s obyčejnou pusou?“
Uchechtl se. „Poslyš,“ zhluboka jsem se nadechla, „asi jsme si nerozumněli. Kolikrát ti mám říkat, že to byl nevinný úlet?“ Olízla jsem si rty.
Na jeho tváři nebyly jediná známka emoce, jeho oči mě hypnotizovaly. Sklopila jsem pohled, protože by se mi dříve nebo později podlomila kolena. „Promiň.“ Nervózně pronesl a poškrábal se na zátylku.
Doopravdy nechápu jeho logiku. Jednou se ke mně lísá a o pár vteřin později se uklidní a chová se znovu normálně. Začínající bipolarita?
„Když, ono je to těžké, protože o tobě musím celý den přemýšlet.“
Vyšlo z něho, skoro mi to vyrazilo dech a od náhlého překvapení jsem se mu podívala do tváře, abych našla jediný náznak toho, že si ze mě utahuje. Marně. Jeho tón byl trochu zarmoucený, ale stále ve vážném pojetí.
„Justine,“ povzdychla jsem si, „ale já s tím nic neudělám.“ Nezaujatě jsem mykla rameny. Dobře, možná to ode mě bylo hodně hnusné a odmítavé, ale nechci mu dávat falešné naděje.
„Jak jsi jen mohla?“ Sklopil pohled dolů. Upřímně, trhalo mě to na miliony kousíčků, jeho zklamaný výraz jsem zapříčinila já a má slova. „J-já,“ koktala jsem, „nevím, co ti na to říct.“
Pokroutila jsem hlavou a stále se dívala do jeho zmatené tváře. „Je mi jedno, co řekneš, jen mi dej šanci, prosím.“
Semkla jsem rty do jedné čárky a přemýšlela nad tím, co mu odpovědět. „Neznám tě.“
Opravdu Nello? Řekla si mu na to jen tohle?
Posměšně si odfrkl a nevěřícně si mě prohlížel. „Najdi si větší výmluvu.“ Těžce jsem polkla, jakoby se vzduch začala zhušťovat každým slovem, které jeden z nás vypustil z pusy. „Bieber, poslyš, nikdy jsme se moc nebavili, ano spali jsme spolu, ale pochop, že to bylo poprvé a naposledy, co se něco takového stalo. Byla to síla situace a jak jsem už nejméně třikrát říkala, nikdy se to nebude opakovat. Zapomeň na mě a nech mě bejt,“
Řekla jsem mu to bez zábran, na rovinu. Znatelně ho to zaskočilo, nečekal to. Sklopil pohled, ale v moment, kdy ke mně zdvihl pohled se mu v očích zaleskly slzy.
Jen toto prosím ne.
V duchu jsem se modlila za to, abych se teď probudila ze špatného snu. Bohužel. Stále jsem stála před základní školou, u autobusu s Bieberem před sebou.
Hlasitě jsem vzdychla, což upoutalo jeho pozornost, rychle si utřel slzy a snažil se vypadat jako by se nic nestalo. „Justine...“ Zašeptala jsem.
Pokroutil hlavou a podíval se na stranu. „Přestaň.“ Řekla jsem téměř neslyšně. Dala jsem mu ruku na rameno, což ho viditelně zaskočilo.
Znovu strhl pohled ke mně a do očí se mu nahrnula další várka slz. A to jen kvůli mně. Nemohla jsem dále sledovat jeho vzkličující výraz. Přitáhla jsem si ho k sobě a tuze ho objala.
Sama jsem zůstala zaskočená z toho, co jsem právě udělala, ale je to správné. Musím ho utěšit, je to přeci můj dohodnutý kamarád.
Proč mě trhá, když ho vidím se slzami v očích? Proč na mě má takový vliv? Proč jsem mu podlehla?
Miliony otázek se mi honilo hlavou a já ani na jednu nevěděla odpověď. To bylo ještě víc pohoršující, ztratila jsem se sama v sobě a v mých otázkách.
