Z pohledu Justina
Už několik týdnů jsme se snažili najít jediný záchytný bod, avšak nenašli jsme ani malý náznak toho, kde by se Nella mohla nacházet. Všichni jsme byli znaveni celodenním bádáním a abych se přiznal, začalo mě to i nudit.
Vše to ale přemohl fakt, že jsem chtěl najít Nellu a konečně ji mít u sebe. K tomu všemu jsme se museli vypořádat s dalšími kšefty, které jsme řešili spolu s Waltersony. Roderigův gang, který podle Martyho měl Nellu ve spárech se pravěpodobně ztratil ze zemského povrchu. Nikde po nich nezbyla ani stopa.
Celé dny jsem se užíral vlastním svědomím a pomalu si připouštěl, že je to úplný konec. Dny pomalu, ale jistě plynuly a mě docházelo, že se nám vzdaluje víc a víc. Dokonce jsem si i připouštěl, že ji už nikdy neuvidím a došlo mi, co k ní cítím. Není to jen pitomé kamarádství, které bylo ze začátku sjednané, pohlo se to dál a to výrazně.
Z mé strany se tomu dá říkat láska? Či jak tomu ti lidé říkají? Při pomyšlení, že bych jí to nikdy neřekl jsem měl nutkání vytrhat si všechny vlasy. Nebo se začít sebepoškozovat, ale nakonec jsem našel jiný způsob, jak zklidnit své nervy. Začal jsem se tetovat.
Nejdříve byli dvě, tři.. najednou jich bylo deset.. a teď mám potetovanou celou levou ruku. Přibyla mi i další tetování, na zádech, na lýtku a na klíčních kostech. Drobné jsem po čase přestal počítat. Každé nové tetování mi dodává pocit bezpečí a mám nutkání to dělat pořád a pořád. Je to jako droga, dáš si jednou a už nemůžeš přestat.
Někdy jsem byl naštvaný i sám na sebe. Některá bych vrátil zpátky, ale na některé jsem obzvlášť pyšný. Pitomé dva měsíce. Ani v telenovele se neděje to, co teď prožívám, v srdci mám zvláštní prázdno, které ne a ne nikdo zaplnit.
Za ty celé dva měsíce jsem se ani jednou pořádně nevyspal. Jedna osoba mi stále kolovala po mysli, její úsměv mi zářil před očima a jiskry, které měla v očích byly jako hvězdy zářící na obloze. S každým zjištěním, že jsme nenašli ani jednu stopu jsem se zakopal hlouběji do země. Mysl se pomalu potápěla a zatemnil se mi celý svět.
Z mého šatníku se ztratili všechny teplé barvy a vystřídala je bílá a černá. Mohl jsem okolnímu světu připadat jako nějaký zvrhlík, protože vlastně nikdo nevěděl, že byla Nella unesena. Její matce jsme s Fergusonem namluvili, že jela na výměnný pobyt na Nový Zéland a nikomu neřekla, kdy se vrátí. To jí možná trochu uklidnilo, ale stále zůstala nejistá.
A právě teď se dostáváme do skutečnosti.. jako vždy sedím na křesle v sídle a popíjím whisky. Randy s Jackem na něčem pracují naproti mně a horlivě diskutují. Marty a Ronn prověřují všechny sklady Roderigů a Andrew s Lewisem (ti jsou od Waltersonů) popíjí se mnou.
„Našli jste už něco?“ Zamrmlal jsem, čímž jsem na sebe strhnul Martyho pozornost. „Těch skladů je přes dvě stě..“ pokroutil hlavou. „V kolika z nich už byli naši lidi?“ Povzdechl jsem si. Odvrátil zrak zpět k počítači, nespíše začal hledat ten údaj. „Sto dvacet,“ zklamaně dopověděl.
Martyho přístup ke mně se od základu změnil, za ty dva měsíce jsme se začali snášet a začal ke mně mluvit jako k sobě rovnému člověku. Všeobecně se se všemi dobře pracovalo.. přeci jsme profesionálové.
„Je to v prdeli..“ zamumlal jsem, ale dost nahlas, aby to slyšeli. „Nevzdávej to, musíme zachovat optimismus.“ Napravil mě Lewis. „Jenže ten tvůj přehnanej optimismus mě začíná pěkně srát.“ Vyčetl jsem mu přímo do očí. Otočil pohled k Andrewovi, jako by čekal, že něco namítne, ale ten místo toho nevinně pokrčil rameny.
