Nella Ferguson
Ještě ten večer jsem sehnala dobré oblečení, smyla ze sebe všechnu tu špínu a letěla zpět do Los Angeles. K mému překvapení a smůle—Justin Bieber letěl také.
Nepřetržitě mě celou dobu obtěžoval a musela jsem si dvakrát přesednout. Nevím o co mu jde, ale jestli mě chce kvalitně naštvat, je na dobré cestě. A ještě k tomu, jak si myslí, že se všechno spraví. A ještě k tomu nic nedělá.
Právě teď sedím v autě na místě spolujezdce, Randy řídí a Bieber sedí na zadním sedadle. Vyhrála jsem a to mi dodalo trochu úsměvu. I když po tom, co mi došlo, proč jsem vlastně zpět v LA, přešlo mě to.
Randy odbočil na parkoviště před nemocnicí a zaparkoval na parkovací místo. Ihned jsem se odpásala a vyšla z auta. „Počkej!“ Zaslechla jsem ta sebou ten odporný hlas. Ani na sekundu jsem nezaváhala a plně ho ignorovala.
Vešla jsem do dveří nemocnice a ihned se odebrala k recepci. „Dobrý den,“ řekla jsem o něco hlasitěji, abych upoutala její pozornost.
Starší žena ke mně ihned zvedla pohled a tázavě se na mě podívala. „Hledám Tylera Fergusona, měl by tady ležet a já-“ zastavila jsem se a vydechla.
Ona rychle přikývla a já si oddechla. „Teď ho operují, musíte počkat.“ Přimhouřila na mě oči a poté se podívala do novin, které držela v ruce.
„Vy jste Megan Wentspey?“ Vykulila jsem oči a já slabě přikývla. Dlouho nikdo nepoužil mé jméno pro veřejnost. „Omluvte mě, ale budu muset zavolat policii.“ Zalapala jsem po dechu a pokroutila hlavou.
Ještě než něco stačila udělat, skočila jsem jí do řeči, „Počkejte!“ Mírně jsem zvýšila hlas. Ona se na mě váhavě podívala, ale zvedla sluchátko telefonu.
Všimla jsem si, jak se vedle mě postavil Randy a nepokojně přešláp. Žena začala mačkat tlačítka na telefonu a já postřehla Justina na druhé straně. Očima jsem zabloudila na noviny, které byly zpříma položené na stole a přečetla titulek:
Megan Wentspey byla unesena—vy případě zahlédnutí této osoby ihned kontaktujte policii
Zalapala jsem po dechu a přes vysoký pult jí vytrhla telefon z ruky a sluchátko položila na své místo a se vztekem se na ni podívala. „Vidíte, že jsem v pořádku! Ohlásím se tam klidně sama, ale řekněte mi, kde mám čekat na mého bratra!“ Vyštěkla jsem a ona na mě vyjeveně zírala.
Nejdříve vypadala normálně, ale později se to obrátilo v opak. Jen další člověk, který plně dodržuje pravidla.
„Poslyšte, mám rakovinu a můj bratr někde tam nahoře umírá! Mě ani jemu nezbývá moc času, tak to udělejte alespoň jednou.“
Smutně jsem se na ni podívala a ona později přikývla. „Děkuju,“ šeptla jsem a sledovala, jak cosi hledá v počítači.
„Běžte čekat do třetího patra. Můžete tam počkat na doktora, který vyjde ze sálu číslo dva.“ Vděčně se na mě podívala a já si povzdychla.
Přikývla jsem a naposledy se na ni vděčně podívala. O pár sekund později jsem se otočila k Randymu, který se na mě nervózně díval. Vzala jsem ho za ruku a odtáhla dál. „Máme malér, Randy,“ začala jsem.
Všimla jsem si Justinovy přítomnosti, ale plně ho ignorovala. „Jak jsi slyšel. Máma po mě asi dala pátrat a já se u policistů nemůžu objevit. Moc dobře mě znají a budou vědět, že se tak nejmenuju. Nestojím o problémy. Co s tím můžeme dělat?“
