„Cože? Zbláznila si se?“
„Ne, myslím to vážně, prostě je zarezervuj!“
„Dobře, na kdy?“
„Na dnešek.“
„Ale- dobře, nejbližší let je za hodinu.?“
„Zarezervuj ho, za třičtvrtě hodiny se sejdeme na letišti a předáš nám letenky.“
S těmito slovy jsem mu to položila a mobil hodila na sedadlo spolujezdce. Možná je to zbabělost, ale nějak tomu uniknout musíme. Možná nás můj otec hned najde, ale pokus vždy stojí za to.
Možná se do toho Justin bude muset angražovat, možná ho můj otec nechá být. Přikláněla bych se spíš k té první možnosti.
Znovu jsem si vzala mobil do ruky a zavolala Ryanovi, po pár pípnutích to zvedl. „Ano?“ Ozvalo se z druhé strany. „Ahoj Ryane, něco bych od tebe potřebovala.“ Nervózně jsem se zakousla do rtu. „Jak jinak,“ zamumlala si víceméně pro sebe, proto jsem na to nehleděla.
„Potřebuju, abys Tiffany odlákal domů od Justina.“ Z druhé strany bylo slyšet povzdechnutí, což naznačilo malou šanci. „Prosím..“
„Dobře, ale jen pro tentokrát, už nikdy jí od něj tahat nebudu.“ Povzdechl si. „Děkuju, dostaň ji odtamtud ihned.“ Dopověděla jsem a zavěsila.
Mobil jsem opět odhodila na vedlejší sedadlo, nastartovala auto a po druhé se rozjela ulicemi Los Angeles.
Zastavila jsem pár domů od Justinova domu a vystoupila. Během dalších pár minut jsem přelézala plot u jejich domu a plížila se k jeho oknu. K mému štěstí bylo pootevřené a já ho jedním drknutím otevřela dokořán.
V jeho pokoji bylo prázdno, posadila jsem se na postel a začala si hrát s prsty, čekajíc, až přijde. Zdvihla jsem hlavu, když se ozvalo zavrzání dveří a objevil se v nich Justin, který na mě zmateně hleděl.
„Co tady děláš?“ Zasyčel. Těžce jsem polkla a postavila se. Pžíblížila jsem se k němu, stál na místě a neuhýbal. Vzala jsem si jeho ruce do dlaní a zdvihla je do vzduchu. Podívala jsem se mu hluboko do očí. „Pamatuješ si na to, jak si mě naposledy poslechl?“
Přikývl. „Vyplatilo se ti to, nic zvláštního se ti od té doby nestalo. Teď když mě poslechneš a vše vyjde do posledního detailu, nestane se ti nic zvláštního do konce života. Slib mi, že mě poslechneš.“
Hypnotizovala jsem ho pohledem a vduchu doufala v to, že mi to slíbí i bez toho, že by věděl co mám na mysli kývne.
Chvíli jen tak stál, ale po chvíli přemýšlení přeci jen k mému štěstí přikývl. Značně jsem si oddechla a čelila jeho nechápavému pohledu.
„Odejdi se mnou.“ Vypustila jsem ze sebe, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě a sledovala jeho reakci, která přišla ve formě pokřivení obličeje a pokroucení hlavou. „Slíbil si mi to..“ Šeptla jsem.
Jako utržený ze řetězu začal kroutit hlavou a mě opustily poslední naděje ohledně společného útěku. „Musíš mě poslechnout, je to otázka života a smrti.“ Olízla jsem si rty, zatímco on vyprostil jeho ruce z mého sevření. „Nechápu to, ale já s tebou neodejdu, mám tady mámu, dva malé sourozence, přítelkyni a školu,“ mumlal.
„Já tady mám to samé, ale musíš pochopit, že není jiné řešení.“ Vyjekla jsem. „Vysvětli mi podstatu toho, že bych měl odejít s tebou a všechno zahodit.“ Skřížil si ruce na prsou a skenoval každý kousek mého obličeje.
