Photographer

Art gallery

Z pasivního civění někam do zdi mě vyrušila vibrace mobilu v mé kapse. Prudce jsem ho vytáhl a zadíval se na osvětlený display.Stálo tam jméno mého blízkého kamaráda Harryho. Nevím však, jestli je spojení „blízký kamarád" vhodné. Myslím, že v téhle situaci můžu být naprosto upřímný a říct to na rovinu. Jsem bisexuál, ale nikdo to o mně neví. Důvod toho, proč to takovou dobu tajím není stud nebo něco podobného, ale pocházím z vysoce postavené anglické rodiny, která měla vždy poněkud konzervativní názory. Samozřejmě mě milují stejně jako většina rodičů své syny, ale tahle informace by naším vztahem rozhodně silně otřásla. Mám také staršího bratra,Williama, ve kterého byly vždy vkládány vysoké naděje. On byl vždy ten chytřejší, vysokoškolák, talentovaný pianista..za to já se zajímal spíš o fotbal, divadelní prkna, zpěv nebo herectví. Několikrát jsem už jako mladší schytal od otce pár facek za to, že se „chovám jako buzerant a skáču v divadle jak šašek."

Vždy jsem raději schytal ty facky než abych vyšel s pravdou ven.

Zjistil jsem to o sobě někdy v průběhu puberty a můj první crush byl právě onen Harry Styles. Chodil o jeden ročník výš, ale často jsme se vídali na mimoškolních akcích nebo na chodbách. Chvíli jsme spolu měli blízký přátelský vztah, ale tohle období brzy pominulo. Po ukončení střední školy jsem byl smířený s tím, že toho člověka už nikdy neuvidím-a na jednu stranu jsem byl rád. Sejde z očí, sejde z mysli a já doufal, že i ze srdce.Zamilovat se do někoho, kdo není schopný vám lásku opětovat je nepředstavitelné utrpení.

Harry byl vždy spíš považován za děvkaře, vystřídal už tolik holek, kolik jsem já snad kdy viděl, ale jsem i tak přesvědčen, že jeho láska je pravá a že má ten člověk srdce na dlani.
Zatímco já jsem po škole zůstal v Londýně, kde jsem si našel i dobrou práci v jedné z místních počítačových firem, Harry zmizel. Jednoduše odjel neznámo kam, odmlčel se a já ho zase několik let neviděl. Před několika týdny jsme se ale znovu setkali. Byl to zvláštní pocit, cítil jsem se jako uzlíček nervů, když jsem málem narazil do jeho vysoké postavy. Ale měl bych to asi vzít od začátku..

Bylo to na jedné výstavě obrazů a uměleckých fotografií v jedné okrajové části města. Umění mě vždy zajímalo a tak když jsem zjistil, že mám volný den, moc dlouho jsem neváhal. Obdivuji zejména výtvory mladých umělců, kteří ještě nejsou tolik známi a právě pro takové lidi byla tato výstava uspořádána.

Procházel jsem se mezi výtvory a zvláště mě zaujal jeden. Byla na něm zachycena nějaká nahá žena s krátkými vlasy, nevýraznými křivkami. Stála k objektivu zády a kolem ní byl rozprostřen nespočet odstínů barev. Některé čmouhy zasahovaly až do jejího těla a zakrývaly jí. Šlo napůl o abstrakci, ale hlavním motivem byla určitě ta postava nerozeznatelného pohlaví. Sjel jsem pohledem k místu, kde by se mělo nacházet jméno autora a málem jsem pootevřel rty.

Podpis pod dílem byl jasný: H. E. Styles.

„To musí být jen shoda jmen" ujišťoval jsem se, ale když jsem se otočil a spatřil tu vysokou postavu v černých polobotkách, úzkých jeanech a dlouhém módním kabátě, už jsem nepochyboval.

„Líbí?"zeptal se mě Harry na místo pozdravu. Odkašlal jsem si a dělal, jakože mě jeho přítomnost vůbec nerozrušila.
„Jo, je to moc povedená fotka." zakřenil jsem se.

„Moje srdcové dílo. Jsem na to pyšný."

Usmál jsem se na něho, nemohl jsem najít vhodná slova. Navíc mi bylo trochu nepříjemné, dívat se na něj takhle zezdola. Svůj nízký vzrůst jsem vždycky považoval za handicap.

Pokynul rukou směrem, kde se nacházel podnik: „Nechceš si jít sednout Louisi? Tam do té kavárny."

Řekl to, jako by mi snad četl myšlenky. Zakýval jsem na souhlas a za několik minut jsme už seděli v příjemném prostředí na měkkých židličkách se širokým opěradlem. Za okny padalo několik listů,byl krásný barevný podzim, jeden z mála dnů, kdy nepršelo.

Objednali jsme si oba latté a pustili se do konverzace. Měl jsem trochu obavu z trapného ticha, ale to naštěstí nenastalo. Nemohl jsem se na něho přestat dívat, skoro jsem se bál, že si mé zvýšené pozornosti všimne. Ten způsob jak jeho dlouhými potetovanými prsty míchal kávu nebo jak si čas od času prohrábl své, teď už opravdu dlouhé, hnědé vlnité vlasy. Krásný hluboký pohled, který jsem nenašel u nikoho jiného...jak k sobě mírně přitáhl obočí vždy, když přemýšlel až to vypadalo, že se mračí..ale vzápětí se zase upřímně smál. Vypadal jako dospělý muž, ne tak, jak jsem si ho pamatoval ze střední. Byl to vždy tak trochu šašek, kudrlinky rámovaly jeho obličej a každý toužil být v jeho společnosti. Dnes přede mnou seděl muž, který vypadal velmi chytře, měl vybraný vkus a hlavně jsem u něj objevil další unikátní vlastnost: Kouzlo, šarm a charisma jako u nikoho jiného.Ty smaragdové oči, které se setkávaly s těmi mými...topil jsem se v té barvě

„Jestli ti to teda nevadí."Poslouchal jsem melodii jeho hlasu, až jsem úplně zapomněl význam jeho slov.

„Ehm..pardon, co jestli mi nevadí?" Zareagoval jsem trochu zmateně, nicméně na jeho tváři to vytvořilo další rozpustilý úsměv a to mi jen hrálo do karet.

„Odvezl bych tě domů, venku to nevypadá zrovna jako v Californii. Ale delfíni by tam plavat mohli. V těch loužích." Vždycky měl tak zvláštní smysl pro humor, ale mě se líbil. Chtěl jsem oponovat, že venku je dnes nádherně, ale když jsem znovu obrátil svůj zrak k velkým oknům,viděl jsem, že obloha se už dávno zatáhla, listy poletovaly mnohem větší rychlostí a stromy se ohýbaly v korunách pod náporem větru. Ach to nevyzpytatelné anglické počasí.

„Byl bych moc rád." Odvětil jsem mu krátce.

Zaplatili jsme účet a přesunuli se do jeho luxusního auta. Vyprávěl mi o tom, jak se na čas odstěhoval do Paříže, kde čerpal inspiraci a pracoval na sobě. Pak jsme si cestou připomínali některé školní historky a dost se nasmáli. Byl to zvláštní pocit nostalgie, panovala odlehčená nálada a v ten moment jsem měl pocit, že na světě mi nic nemůže zkazit den.

Když jsme se ocitli před mými vchodovými dveřmi, bylo mi líto, že už to končí. Nechtěl jsem s ním znovu přerušit kontakt. I když to nikam nesměrovalo a náš vztah byl pouze na přátelské úrovni. Lepší něco než nic. Poprosil jsem ho o telefonní číslo a on mi ho zpaměti nadiktoval, já ho následně prozvonil a tím získal zas on to mé. Musel jsem se tak moc přemáhat, abych nepodlehl touze ho políbit na rty. Raději jsem se prudce otočil, abych ještě neudělal něco, čeho bych později litoval a zamířil k sobě domů.

Po dvoutýdenním odmlčení mi teď nečekaně volá. Sakra, co mám očekávat!?

Tak tady máte první část :D 1100 slov . Tak mi prosím aspoň do komentáře napište názor, vážně bych za to byla moc moc ráda a taky bych se chtěla dozvědět, jestli má vůbec smysl pokračovat, jestli to někoho zaujalo.

No tak, zabere ti to jenom minutku ;)

Taky mě můžete začít odebírat na mém yt kanále, kde dělám video o 1D: https://www.youtube.com/channel/UCKN_ivtt5ZtSREJ5_3ZEAEA

Děkuji všem, all the love - V