Photographer

Alone

      Tu noc jsem se několikrát pokoušel usnout, ale nešlo to. Mým krkem prošlo několik pilulek prášků na spaní nebo na nervy, ale ani jejich účinek jsem nezaznamenal. Potřeboval jsem si vylít všechen svůj vztek a emoce, které se ve mně rozpínaly a já začínal mít pocit, že brzy celý exploduji. "Jen nebreč, sakra nebul jak malej kluk Louisi."  Opakoval mi můj vnitřní hlas dokola. Hned jsem za oknem uviděl paprsky slunce a poznal, že začíná den, vytočil jsem Harryho číslo.
    "Kur*a co to má znamenat? Viděl jsi to už? Viděl jsi ty fotky?" křičel jsem jako smyslů zbavený. Z mé minulé návštěvy u Harolda jsem si odnesl novou informaci: Kendall byla sakra známá a jak to tak znám z komerčních filmů, už by mě měl stalkovat houf paparazzi. No jasně, tohle jsem si "vždycky přál". 

"To ona vypustila ty fotky, co? Kdyby byla kluk, tak jí už rozmlátit hubu. Co si to ta kráva dovoluje? Ta ať mi už v životě neleze před oči! Taková podrazácký sv*ně ve svym životě nechci." Po několika sekundách ticha jsem si prohlédl display a zjistil jediné: hovor byl ukončen. Ten kluk mi k tomu neřekl ani jedno slovo. Nestojim mu ani za pitomej pozdrav? A já byl tak naivní...

    Uvědomil jsem si ale, že teď už s tím nic neudělám. Pustil jsem si lacinou komedii co právě běžela na jednom z tisíce kanálů mé televize, ohřál salámovou pizzu a tupě zíral celý den před sebe. Nemohl jsem se ale zaseknout, protože problémy se takhle řešit nedají. Přemítal jsem v hlavě a uspořádal si v myšlenkách všechny ty tváře holek, které se mě kdy snažily sbalit, všechny ty lidi, kterým jsem svou sexualitu tajil a všechny ty osoby, které se o mně teď dozvěděli z bulvárních plátků. Kdo z nich se mi dneska podívá do očí? Všichni si chodí po městech s duhovými vlajkami a hrdě se chlubí barevnými profilovkami, ale jak se zachovají teď? 
    Sebral jsem všechnu svou odvahu, přestříkal se adidas deodorantem, natáhl přes rameno jeanovou bundičku a vyrazil ven. Zamířil jsem přímo do mé oblíbené hospůdky na rohu vedlejší ulice. Přívětivé místo plné milých lidí a veselé nálady mi najednou přišlo tak moc pokrytecké. Objednal jsem si pivo a přisedl ke stolu, kde už popíjelo pár mých známých. Jak zvláštní, že dnes jsme vynechali věty jako: "Jak se vede?" a "Co novýho?" a vyměnili je za strohý pozdrav. Ty úšklebky a jízlivé poznámky se nedaly vydržet. Někteří - jak se zdálo - nevěděli, oč běží, ale někteří věděli a dávali mi to pěkně "nenápadně" sežrat. Na mém místě se vedle piva objevilo i několik panáků vodky a moje odvaha začínala být čím dál větší. 
Když člověk zapíjí smutek a zradu, nevnímá nic jiného krom svých problémů, natož čas. Když hodiny ukazovaly devátou nebo desátou ráno ( nebyl jsem schopný to úplně rozeznat) v mé krvi proudilo několik promile. Kromě mě se v hospodě válelo jen několik dalších ztroskotanců a můj vysoký účet. Položil jsem na bar danou částku a neohrabaným krokem se vykodrcal ven na vzduch. 
    Opravdu nevím jak, ale ocitl jsem se před Harryho barákem. Nejspíš jsem tupě věřil, že si všechno vyříkáme.  Došel jsem až ke dveřím a vší silou na ně zabouchal. Vztek a nenávist k celému světu ve mě začínala znovu nabírat sílu. Jak jsem váhu svého opilého těla opřel o vstupní dveře, bez problémů se rozevřely a uhodily do zdi za nimi. Uslyšel jsem urychlené kroky a za malou chvíli  jedné z místností přicupitala dáma ve středním věku v uplém kostýmku a já už pomalu začínal couvat. Špatný dům nejspíš.
"Ehm..pane?" oslovila mě paní Smithová, jak jsem vyčetl z její jmenovky.
"Ano?" poodstoupila o několik malých krůčků dozadu, nakřenila nos pod náporem smradu z alkoholu a odměřeně se zeptala: "Jste pan Louis Tomlinson?"
"Jo. Tak oni do těch zk*rvenejch novin napsali i moje jméno? Hajzlové..." brumlal jsem.
"Ech..netuším o čem to mluvíte, ale je mou povinností předat vám tuhle obálku, pan Styles na tom trval."
Vytřeštil jsem oči na obálku, kterou svírala svými umělými nehty.
"Pa-pan Styles?" zeptal jsem se šokovaně. "Proč mi to nedá osobně? Proč mi to neřekne sám?"
"Odstěhoval se. Hodně narychlo, nic víc nevím. Ale teď už mě proboha neotravujte." obešla mě velkým obloukem a do trávníku zapíchla typickou ceduli "Na prodej".

Otevřel jsem obálku a vyndal z ní popsaný papír. Mé oči nedokázaly pořádně zaostřit písmena, ale to, co jsem přečíst zvládl,  znělo:

Ahoj Louisi,
už mě nikdy neuvidíš, ale nezvládl jsem odejít úplně bez rozloučení...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tak zase po delší době přidávám část :) Jak správně hádáte, příští část bude obsahovat převážně dopis od Harryho a bude to POSLEDNÍ část (tedy doufám). Každý díl i děj si vymýšlím až ve chvíli, kdy ho píšu, takže to berte s rezervou.
Komentáře a kritika se cení a děkuji za všechny votes  a odezvy :)
Snad jste si užili Velikonoce a prázdniny :)
Pa :*