Neviditelní přátelé

9. Emily?!

Jelikož mě nenapadá nic zajímavýho, co se dělo, možná jsem i měla na nějakou dobu klid nebo to prostě nebylo důležitý a nepamatuju si to, tak to období vynechávám... Je dost možný, že mě něco z tý doby napadne a pak se zase "vrátím" v čase :D

Roky 2013-2014 - přibližně 9. třída (odahadem)...

Už jsem doma ze školy, v klidu jsem se naobědvala a teď už nemám nic na práci. Sedím u stolu a kreslím si. Najednou mám pocit, že mě někdo pozoruje. Podívám se ke dveřím a stojí tam holka. Jak se tam dostala? Vždyť dveře byly zavřený a nikdo je neotevíral, to by bylo slyšet. Když jsem se na ni podívala, sklopila oči a dívala se do země. Chvíli jsem se na ni dívala, měla dlouhý černý šaty až na zem, rukávy jí byly trochu delší, dlouhý černý vlasy jí padaly do obličeje, jak se koukala do země. Náhle mě zalila obrovská vlna smutku a možná i trochu strachu, chtělo se mi brečet. Otočila jsem se zpátky k papíru a chtěla pokračovat v kreslení, ale měla jsem strach. Proč je tady? Co po mně chce? Proč cítím to, co ona? Odvážila jsem se podívat zpátky ke dveřím, kde předtím stála, ale už tam nebyla. Říkala jsem si, že se mi to muselo zdát, ale sama jsem tomu moc nevěřila. Po chvíli jsem se uklidnila a pokračovala dal v kreslení, ale pořád mi to všechno vrtalo hlavou.

Už se ta holka dlouho neukázala. Pomalu jsem na to přestávala myslet a věnovala se běžným činnostem. Byl víkend a já zase seděla u stolu a něco jsem si zase kreslila. Najednou mám zase pocit, že mě někdo sleduje. Koukám ke dveřím a zase tam stojí ta holka. Je stejně oblečená, do obličeji jí není vidět, jak upřeně sleduje koberec. Opět mě zaplavuje vlna smutku s trochou strachu a obav. Chvíli na ni koukám, ale hlavu nezvedne. Mohla bych na ni zkusit promluvit. Když jde o duchy a podobně bytosti, mám schopnost posílat jim telepatické zprávy. Stačí myslet na tu "osobu" a v duchu něco říct nebo se na něco zeptat. A tak to zkouším a posílám k ní zprávu. "Ahoj, jak se jmenuješ?" Žádná odpověď. Zkouším to tedy znova a znova. Asi na potřetí se mi dostane tiché odpovědi, taky telepatické. Její tichý hlas mi zní v hlavě. "Emily."

Už se tolik nebojím a tak zkouším Emily, zavolat. Ale nic. Možná se mi to jenom zdálo a jmenuje se úplně jinak. Dlouho se neukázala ani sama od sebe, třeba se jí něco stalo, nebo si našla někoho jinýho, lepšího než jsem já, kdo jí pomůže s tím, co potřebuje. Vzala jsem papír a nakreslila ji, co kdybych náhodou zapomněla jak vypadá a pak ji nepoznala. Ukazovala jsem ji mamce s tím, že zase někoho vidím. Nejdřív mi nevěřila, ale pak vypadala docela vyděšeně a.. ustaraně? Třeba se Emily jednou zase ukáže a řekne mi, co se stalo a jak jí můžu pomoct.