Neviditelní přátelé

1. Kdo jsem

Protože jsem zatím zveřejnila jenom prolog, rozhodla jsem se, že přidám 1. kapitolu. Tak snad se bude líbit :)

Jmenuju se Eliška. V prosinci mi bude 17. Vždycky jsem byla jiná, ta divná. Nikdy jsem neměla moc kamarádek ani kamarádů. Tohle je příběh o mě, o tom jak to vlastně všechno je, o mých tajemstvích, o tom co prožívám, o mých pocitech za celou tu dobu.

Chodím na střední průmyslovou školu, obor technické lyceum. Jsem už ve druháku. Na tomhle oboru nás mají připravit na vysokou školu. Je to něco jako gympl, kde máme technické předměty místo jiných předmětů, co se vyučují na gymnáziích, například biologie, výtvarná výchova, hudební výchova, zeměpis a další. Ve třetím ročníku bychom si měli vybrat jedno ze tří zaměření, ze kterého pak budeme skládat maturitní zkoušku. Učím se celkem dobře, na základce jsem měla taky dobrý známky, nejhůř tři dvojky. Vždycky jsem chtěla být architekt. Ale poslední dobou si tím nejsem úplně jistá. Někteří spolužáci mě moc nemusí, někteří jsou docela proti mě. A to jenom proto, že se dobře učím a nekašlu na to jako ostatní. Jinak v naší třídě převládá rodinná atmosféra, je nás jenom 15.

Mám mladší sestru Anetu, když už jsme u té rodiny. Máme se docela rády, ne jako většina sourozenců, co se často hádají a neustále se o něco perou. Jsme dobrý kamarádky, nevím co bych bez ní dělala, i když mi občas leze na nervy a já jí určitě někdy taky. S rodičema vycházíme dobře. Často si spolu povídáme, smějeme se, děláme si ze sebe srandu. Všichni si skoro neustále zpíváme, ať děláme cokoliv. Když to někdo slyší, diví se. Jsme prostě hudebně založena rodina. Rodiče jako malí hráli na hudební nástroj a my se ségrou jsme na tom podobně. Ségra hraje na klavír a zpívá a já hraju na klavír a na saxofon.

Když tohle čtete, říkáte si, že jsem úplně normální holka jako každá jiná. Nejsem. Vidím duchy.