Hilton

30.Kapitola/Co?!

Pohled Justina: Probudil mě zvonící mobil a tak jsem se podíval na mobil. Je 3:45 a už mi někdo volá. Byla to El. Zvednul jsem to. "Ahoj lásko copak se děje?"zeptal jsem se. "Tady Cameron. El je v nemocnici Justine. Nějaký opilí řidič to do ní napálil"řekl a já měl ten nejhnusnější pocit. V hlavně mi běželo několik myšlenek že už je mrtvá a nebo bude. "Co?! Kde v nemocnici?"zeptal jsem se už jsem nebyl v klidu. Měl jsem pocit,že skočím z okna. Hrdlo jsem měl sevřené. "Nemocnice Hilton"řekl. Klapl jsem to oblékl se. Vzal jsem si tepláky,mikinu přes hlavu a supry. Ještě jsem vzbudil Ryana,který jel semnou. Přemýšlel jsem jestli stále žije. Co když ne? Život bez ní nemá smysl. Je to můj kyslík. Bez ní jsem nikdo. Ona ze mě dělá někoho,kdo nejsem. Dělá ze mě člověka,kterého vidí jenom ona. Oči se mi plnily slzami. Nesnažil jsem se je ani držet. Prostě jsem je vypustil. Moje princezna je v nemocnici a kdo ví jestli žije. Určitě bojuje o život. "Řeknu to klukům"řekl Ryan a už volal klukům. "Bude v pohodě"řekl Ryan. "To nemůžeš vědět"zašeptal jsem. Už z dálky jsem viděl nemocnici a tak jsem ještě zrychlil. Zaparkoval jsem a utíkal na recepci. "Dobrý den je tady Eleanor Calder?"zeptal jsem se rychle. "Kdo jste?"zeptala se. "Jsem její přítel"řekl jsem. "Ano je tady. Před chvíli jí přivezli.Zrovna je na sále. 3 patro a pokoj 8"řekla a já se rozběhl i s Ryanem v patách do 3 patra a 8 pokoje. Viděl jsem výtah ale šel jsem pěšky po schodech. Zastavil jsem uprostřed,kde se uličky dělili. Jedna strana vedla doprava a druhá doleva. Mnul jsem si obličej a točil se furt dokola. "Justine"zakřičel Cameron,který držel v náručí brečícího Luka. Šel jsem za ním. Viděl jsem její mamku v objetí jejího otce. Oba brečeli. "Dobrý den"řekl jsem a z očí mi tekly slzy. "Tykej nám. Anne a Sam"řekl Sam. Sedl jsem si na židly a vedle mě si sednul Ryan. Cameron si sedl vedle Sama. Ruce jsem si opřel o kolena a hlavu o ruce. Takže mi vlastně hlava směřovala na zem. Slzy mi tekly proudem. Někdo mi zaťukal na rameno. Koukl jsem se. Byl to Luke. Objal mě. Byl jsem zaskočený ale objetí jsem mu opětoval a dal si ho na kolena.

Už tu sedíme asi 2 hodiny a zatím nic. V tom se nad dveřmi rozsvítí červené světlo a začne pípat. Sam i Anne se postaví. Taky bych se postavil ale Luke usnul a já ho nechci budit. Celkem se divím, že ho to pípání nevzbudí. Jeden doktor vyběhl z pokoje jako střela a někam utíkal. Když se vracel za ním byly další dva doktoři. "Co se děje?"zakřičí Anne. Doktor,který vyběhl jako střela se zastaví a pustí dva doktory,které sním tady utíkaly. Zavřel dveře a světlo po pár minutách přestalo pípat. "Vy jste?"zeptal se doktor a na všechny se podíval. "Rodiče,její přítel,bratr a dva kamarádi"řekl Sam. "Po operaci vám všechno řekneme. Teď nemám čas. Musím operovat vaší dceru,která bojuje o život"řekl a odešel do pokoje.

Po 3 hodinách- Několik doktorů vyšlo z pokoje. "Vaše dcera je v umělém spánku. Prodělala několik naraženin,podlitin a zlomenin. Normálně by operace trvala pár hodin ale Eleanor na tom byla velmi špatně. Ztratila hodně moc krve a museli jsme jí oživovat. Teď je na ní jestli se probudí nebo neprobudí. Dáváme jí málo procent že se probudí"řekl doktor. "A můžeme jít k ní?"zeptal jsem se. "Ano ale maximálně po dvou"řekl doktor a odešel. První šel Sam s Anne a s Lukem. Po nich šli Cameron a Ryan. Chtěl jsem jít jako poslední a sám. Ryan jel s její rodinou,takže mi tu auto nechal. Bude u nich. Když odešli šel jsem na řadu já. Nadechl jsem se a otevřel dveře.

Pohled mi padl na několik strojů na ní. Podíval jsem se na svojí princeznu. Nebýt pípajících strojů myslel bych si že je mrtvá. Celý obličej měla od škrábanců. V rukou měla hadičky. Všude měla hadičky. Rozbrečel jsem se. Opatrně jsem jí chytil za ruku a propletl nám prsty. Její ruce byli studené. Měla několik modřin. "El je mi to líto"zašeptal jsem. "Kdybych nespal s tou děvkou tak by si nemusela odlétat. Možná bys neviděla rodiče ale určitě bys tu teď neležela. Tak moc mě bolí pohled na tebe. Vzpomínáš na Francii. Řekli jsme si navždy. Tohle bude znít sobecky ale nemůžeš mě tu nechat. Když umřeš ty umřu i já. Znáš mě lépe než ostatní. Vidíš ve mě člověka,kterého v sobě nevidím ani já sám. Chci s tebou být. Chci aby si byla jenom moje. Mám s tebou naplánovanou budoucnost ale aby jsme to uskutečnily tak se musíš probudit zlato. Chci aby jsi se probudila a ukázala si mi co umíš jen ty. Ty tvoje pohledy,které patří jenom mě jako tvůj úsměv když se na mě podíváš. Nebo to jak mě políbíš tolik lásky a něhy že si nedovedu přestavit že to vše patří jen mě. Vždy mě dokážeš rozveselit. Hned jak jsem tě potkal tak jsem se zamiloval do tvých tmavě hnědých očí a hlavně do toho úsměvu. El tohle mi nesmíš udělat. Prostě nesmíš"šeptal jsem a stále jí držel za ruku. Moje slzy vůbec neodstupovali spíše jich bylo čím dál víc. "Je mi líto ale už musíte jít"řekl doktor. Podíval jsem se na jeho jmenovku. Jmenoval se Wolters. "Já od ní nechci odejít"řekl jsem. "Já vím. Ale měl byste si odpočinou. Zítra tu můžete být klidně celou noc"řekl doktor. "Ještě minutku"řekl jsem a on kývl a odešel pryč. "Bojuj a drž se. Miluju tě"zašeptal jsem a políbil jí na čelo. U dveří jsem se ještě otočil a koukl ještě na El se přáním že se už probudila a kouká na mě. Ale marně. Sklopil jsem hlavu a odešel z jejího pokoje. Ještě jsem zašel za doktorem a dal mu moje číslo aby zavolal kdyby něco.Šel jsem k autu do, kterého jsem nastoupil a rozjel jsem se za Ryanem. Napsal jsem mu textovku,ať mě počká už nachystaný venku. A to taky udělal. Celou cestu byl ticho a já byl za to rád. Moje myšlenky stále vedly k El. Zaparkoval jsem u baráku a vešel dovnitř. Ryan mi něco říkal ale já ho neposlouchal. V koupelně jsem se podíval na sebe do zrcadla. Sám sebe jsem se lekl. Kruhy pod očima. Oči červené a napuchlé od neustáleného pláče. Vodou jsem si opláchl obličej a rukama se opřel umyvadla. Koukal jsem na svůj odraz v zrcadle. Zase jsem sklopil hlavu a obličej si utřel ručníkem. Lehl jsem si na postel a snažil se usnout.