Dvojí Život

Kapitola 1 - Slečinka v kostýmku

Abby
Opravdu chcete znát můj příběh? Klidně vám ho povím, ale je na vás, jak se na mě budete potom dívat.

Jmenuji se Abby Morgan. Je mi 18 let a chodím na střední školu v Los Angeles. Pocházím z velmi bohaté rodiny, ale nejraději bych mé rodiče ani neznala. Všechno, co má rodina zosobňuje, je mým opakem.
Můj táta pracuje jako právník a moje máma je jeho sekretářka. A ještě ke všemu, je zaměstnán v nejznámější společnosti v L.A., The True Rules.
Rodiče ze mě chtějí mít poslušnou dcerunku, která s nimi bude chodit na společenské akce a bude je všude vychvalovat. Já ale taková nikdy nebudu.

"Sakra, sakra, sakra!" Můj budík zapomněl zazvonit, takže jsem zaspala. Rychle jsem se vymotala z přikrývky a běžela do koupelny. Vyčistila jsem si zuby a vlasy jsem si prohrábla prsty. Podívala jsem se na hodiny, které visely nad zrcadlem. Mám 20 minut do začátku vyučování.
Přeběhla jsem z koupelny zpátky do pokoje, ale ještě před dveřmi jsem se zastavila a zaposlouchala se. Zdola se ozývaly hlasité rány. Máma byla doma. Měla dneska ráno jet přece s tátou na nějaké jednání.

Vyndala jsem zpod postele černou sportovní tašku, kde jsem měla připravené normální věci na převlečení. Na sebe jsem si oblékla černou sukni a bílou halenku s vínově červeným sakem. Obula jsem si první boty na podpatku, které jsem v šatníku zahlédla, popadla svou mini kabelku a co nejrychleji jsem šla dolů. Teda, ne že by se v těchhle botách dalo běžet. Nemyslete si, tohle oblečení jsem nesnášela. Ale vysvětlím vám to později.

"Abby, co tady ještě děláš?! Za chvíli ti přeci začíná škola!" Zastavila jsem se a podívala se na mámu, která vyšla z kuchyně.

"Mě nezvonil budík, takže nestíhám. Musím jít mami." Sebrala jsem klíče od svého porsche a přehodila si přes rameno koženou bundu.

"Kdybych to věděla, vzbudila bych tě. Vrátila jsem se z toho jednání dříve."

"To je dobrý, mami. Měj se!" Zavolala jsem na ni přes rameno, když jsem otevírala dveře na straně řidiče. Nasedla jsem, zapnula si pás a hodila sportovní tašku na vedlejší sedadlo.

Z příjezdové cesty jsem vyjela tak rychle, až se za mnou prášilo. Ve škole jsem byla za rekordních 5 minut. Celou dobu jsem jela asi 120 km/h. Miluju rychlá auta. Je to moje vášeň.
Nestihla jsem si udělat zastávku po cestě, kterou dělám každé ráno. Rozhodla jsem se, že se převléknu na záchodech. Stejně už zvonilo na hodinu, takže všichni už budou ve třídách.

Šla jsem chodbou k dámským záchodům, když jsem najednou uslyšela známé hlasy. Josh. Tohohle idiota jsem vážně zrovna teď potřebovala vidět. Jestli mě v tomhle oblečení ta jeho parta uvidí, o přestávce to už bude kolovat po celé škole.

Mezi lidmi jsem známá jako holka, která se nebojí dát svůj názor najevo. Skoro nikdo nevěděl o mých rodičích, protože tady to bylo každému jedno.
Jejich hlasy se ke mně blížily, tak jsem se rychle schovala za skříňky. Bylo ale pozdě. Věděla jsem, že mě zahlédli.
"Co to bylo za slečinku?" Tenhle hlas určitě musel patřit Alexovi, nejlepšímu kamarádovi Joshe. Super, takže je tady určitě taky. Ty dva se od sebe nehnou ani na krok.

S Joshem se nenávidíme už od prváku, kdy se mě snažil dostat do postele. Ale když jsem mu řekla ne, vplížil se o mém tělocviku do šaten, ukradl mi mou podprsenku a pověsil ji na chodbě na nástěnku s lístečkem, kam napsal moje jméno. Týden jsem byla terčem drbů, až jsem to nevydržela a neudělala mu to samé. Akorát s rozdílem, že já jsem mu ukradla boxerky a pověsila je do jídelny. Josh se mi snažil pomstít, a tak začala naše každodenní rivalita. Všichni naši spolužáci na to už byli zvyklí.

Teď jsem tady stála schovaná za skříňkami a snažila se, co nejtišeji dýchat.
"Jo, tuhle jsem tu ještě neviděl. Ale měla docela slušnej zadek." Oba se zasmáli, potom jsem uslyšela plácnutí rukou a kroky mířící na vyučování. Oddechla jsem si a zavřela se na dámských záchodech.
Převlékla jsem se do roztrhaných džínů, upnutého tílka a volné košile s dlouhými rukávy. Vysoké podpatky jsem vyměnila za pohodlné conversky.

Naši mi zakázali se oblékat "normálně". Chtěli, abych vypadala dokonale a kultivovaně. Proto jsem každé ráno dělala malou zajížďku. Vždycky jsem zastavila u malé kavárny, kde jsem se převlékla v šatně pro personál. Dneska jsem to ale nestihla.

Celý kostýmek jsem nacpala ledabyle do tašky, spolu s botami. Prohlédla jsem se v zrcadle a trochu si ještě pocuchala své neposedné zrzavé vlasy. Pootevřenými dveřmi jsem vykoukla ven, a když jsem nikoho nezahlédla, vydala jsem se ke své skříňce.

"Konečně mám něco normálního na sobě." Mumlala jsem si pro sebe a cpala sportovní tašku do skříňky. Oblékla jsem si koženou bundu a zabouchla jsem skříňku. Najednou jsem nadskočila leknutím. Nějaká ruka mi totiž přistála na zadku.

"Joshi, ty kret*ne!" Zakřičela jsem s rukou na srdci. Josh se mi ale jenom smál a ruku dál nechával na mém zadku. Odstrčila jsem ho a založila si ruce na prsou.

"Copak Abby? Vadí ti něco?" Ušklíbl se na mě. Nestál mi za řeč. Obrátila jsem se k němu zády, šla po chodbě do své učebny a nezapomněla jsem mu přes rameno ukázat zvednutý prostředníček. Slyšela jsem smích a hned na to hvízdnutí, když jsem se zhoupla v bocích.

Já jsem ale jen modlila, aby nepoznal, že ta slečinka v tom kostýmku jsem byla já.
-------------
Ahoj všichni. Jmenuju se Veronika. Děkuju všem, kteří si tuto kapitolu přečetli a doufám, že se vám moje kniha bude líbit. Nejsem v tom moc dobrá. Užijte si můj příběh.
Prosím, vydržte ho číst, po chvíli se rozjede :-D

P.S.: nezapomeňte si přečíst příběh Nepodváděj od KlaraVejsadova
Zatím se mějte, pa Verča :-D