Dvojí Život

Kapitola 47 - Nervy v koncích

!! Prosím, pusťte si píseň - opravdu to stojí za to!!!! :)

Snad v tomto díle alespoň trochu objasním Joshovo chování :)

Josh

S povzdechem jsem se zastavil v chůzi, načež jsem si sáhl do kapsy u džín a vytáhl z ní telefon. Ani jsem se nepodíval, kdo volá, a rovnou jsem přijal hovor.

"Ano?" Ozval jsem se, abych tomu dotyčnému dal najevo, že jsem na příjmu a poslouchám.

"No konečně, Joshi. Tobě se dovolat je skoro nemožné." Otráveně jsem obrátil oči v sloup, když jsem na druhém konci linky zaslechl hlas svého šéfa. Zrovna na něj jsem momentálně neměl náladu. A vlastně ani na nikoho jiného.

"A co je tak důležitého, Jime?" Neodpustil jsem si rýpavý tón, který Jim raději přešel a pokračoval.

"Kdyby tě to náhodou zajímalo, pane 'je mi všechno jedno', tak jsem ti chtěl oznámit, že finálové kolo National Championship se koná za tři týdny. A jelikož jsi postoupil, budeš se muset dostavit na tréninky. Jinak bych tě taky mohl vyřadit a nasadit za tebe někoho jiného. Věř mi, že je hodně lidí, kteří by si tenhle závod rádi zajeli." Dopověděl a na krátkou chvíli se mezi námi rozhostilo ticho, které bylo přerušováno jen kolemjdoucími studenty.

"A ty věř mně, Jime, že já mám teď starostí víc než dost. Opravdu. Ale jo, dneska už přijdu." Přendal jsem si telefon z jedné ruky do druhé a začal jsem v kapse hledat cigaretu. V poslední době jsem vykouřil víc krabiček než kdy předtím. Ale momentálně je to to jediné, co mě drží nad vodou.

Jim začal zase něco říkat, ale přestal jsem ho vnímat ve chvíli, kdy se mi v zorném poli objevil on. Zamumlal jsem do telefonu něco jako omluvu, načež jsem zavěsil a rozešel se přímo k němu. Hněv mi začínal kolovat žilami a tentokrát jsem se nehodlal držet zpátky. Už jsem měl po krk zadržování emocí přede všemi a rozhodl jsem se, že Lukas mi teď poslouží jako lidský, boxovací pytel.

Všiml si mě, až když jsem ho chytil za jeho bundu a přirazil ho na skříňky za ním. Zahlédl jsem, jak vykulil oči překvapením, ale hned to zase zamaskoval tím jeho typickým úsměvem, který mi pil krev. Studenti kolem nás se zastavili v půlce kroku a zvědavě se na nás zadívali. Mně ale bylo jedno, že jsme měli publikum. Soustředil jsem se jenom na toho kreténa před sebou a hlavou už mi běhaly různé představy, ve kterých jsem ho mlátil, až z jeho obličeje byla jen jedna veliká krvavá šmouha.

"Ale copak, Joshi?" Vysmíval se mi do obličeje. Brzy ho ten úsměv přejde. To se vsadím. Ještě více jsem ho přimáčkl na ten kovový plech za ním, načež jsem se k němu naklonil tak blízko, že naše obličeje od sebe byly vzdálené jen na pár centimetrů.

"Jak ses jen opovážil se jí dotknout?!" Téměř jsem tu větu zavrčel. Lukas se na mě pohrdavě zadíval a z úst se mu vydral pobavený smích. Můj pohárek trpělivosti už začínal přetékat a byl jsem si téměř jistý, že se za chvíli neudržím a opravdu vybouchnu. Klouby na rukou mi zbělaly.

"Takže o tomhle je tady řeč. Sladká, roztomilá, nevinná Abby. I když vlastně není až tak nevinná, že? Když tě se mnou podvedla," na chvíli se odmlčel a v očích se mu zablýsklo, "víckrát, než jenom jednou." Dokončil s ohromným úsměvem na tváři. V hlavě jsem začal počítat do dvaceti, abych se alespoň trochu zklidnil, ale věděl jsem, že mi to stejně nepomůže. Vnímal jsem šum hlasů kolem nás, ale snažil jsem se ho ignorovat.

"Omotala si tě kolem prstu, kámo. A tys jí nechal. Není divu, že měla potřebu najít si někoho lepšího." Před očima jsem měl černo. Jeho slova se do mě zabodávala jako ostré dýky. Věděl, že se mi dostal do hlavy. A pěkně se v tom vyžíval.