Dvojí Život

Kapitola 50 - Probuzení

Abby

Dny ubíhaly jako voda, přesto mi přišlo, že se každá minuta neskutečně táhla. Moje myšlenky se točily kolem jediného - Joshe. Snažila jsem si v tomhle ohledu udržet pozitivní mysl a nepřipouštět si nic špatného. Každý den jsem u něj sedávala, držela ho za ruku a vyprávěla jsem mu všechno, co jsem mu ještě nestihla říct. Doktoři tvrdili, že pacientům v umělém spánku pomáhá, když s nimi ostatní komunikují, protože je prý mohou podvědomě slyšet. Proto jsem Joshovi nikdy nezapomněla připomenout, že jsem u něj a že ho mám ráda.

Naštěstí jsem nebyla jediná, kdo ho chodil navštěvovat. Po tom, co zvládl prvních kritických dvacet čtyři hodin bez jakýkoli komplikací, pravidelně sem začal chodit Alex a Ann, kteří nebyli pouze podporou pro Joshe, ale i pro mě, čehož jsem si hrozně vážila.

Dovolila jsem si uzavřít se v té malé nemocniční bublině, přestože na mě realita doléhala každým dnem víc a víc. V hlavě se mi stále jevily obrazy mých rodičů, kteří mi nedávali spát. Rozhodla jsem se proto raději omezit spánek na pouhých pár hodin, jež byly nutné k přežití. Navíc na mě pořád naléhala trenérka ze školy, abych se rozhodla, jestli se zúčastním té taneční soutěže, kam mě vybrali, nebo dám raději přednost šampionátu, protože oboje byly v ten samý den. Už nezbývalo moc času a já jsem si musela jedno zvolit. Ale abych pravdu řekla, neměla jsem pomyšlení ani na jedno. Nejvíc mi teď záleželo na Joshovi, a proto jsem se snažila všechno ostatní odsunout stranou.

Josh

Cítil jsem, jak mě všechno neskutečně bolí. Vzdáleně jsem slyšel několik hlasů, které spolu komunikovaly, ale nebyl jsem je schopný rozlišit přes všechen ten šum v uších. Měl jsem pocit, že jestli udělám byť jen sebemenší pohyb, rozpadne se mi tělo na kusy.

Trhl jsem sebou leknutím, když něčí studená ruka překryla tu mou. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi to náhodou jenom nezdálo, zvlášť když jsem měl v hlavě úplný zmatek. Nedokázal jsem si vzpomenout, kde jsem ani co se stalo. Hlava mi třeštila a pomalu jsem se začínal bát.

Proč si nemůžu vzpomenout? Jak je možné, že nevím, kde jsem? Proč nevím, co se stalo, ani co se teď děje? Hruď se mi každým pravidelným nádechem svírala strachem, že si nevzpomenu. A pak jsem slyšel znovu ten hlas a uvědomění mě udeřilo jako blesk.

Jel jsem v autě. Zablikal mi mobil, a když jsem na sekundu odvrátil pohled od silnice, málem jsem to do někoho narval. Strhl jsem volant, abych se mu vyhnul.. A pak už si jen pamatuju, jak moje auto nekontrolovatelně letělo do vody. Na nic víc jsem si už sice nedokázal vzpomenout, ale přesto se mi ulevilo.

Oční víčka mi připadala hrozně těžká, když jsem se pokusil otevřít oči. Po chvíli zkoušení jsem měl chuť to vzdát, ale na to jsem byl až moc zvědavý. Chtěl jsem vědět, jestli jsem si ten dotek na své ruce jenom představoval, nebo jestli mě opravdu někdo chytil za ruku.

Přímé světlo, které v pokoji panovalo, mě na chvíli oslepilo a pár vteřin trvalo, než si tomu mé oči přivykly. První, co jsem spatřil, když jsem stočil pohled na svou pravou ruku, byla ona. Abbs mě držela za ruku, seděla vedle mé postele v křesle, které nevypadalo příliš pohodlně, a podřimovala.

Vypadala nádherně, snad ještě lépe, než když jsem ji viděl naposledy. To se na mě dívala jako na někoho, koho vůbec nepoznávala a neuznávala. Tehdy se na mě dívala jako na někoho, koho nedokázala pochopit, přestože to ona mě do toho všeho uvrtala. A právě to mě na tom ničilo.

Na tom teď ale vůbec nesešlo. To jediné, na čem v  tuhle chvíli záleželo, bylo to, že tu seděla u mě. Oči měla zavřené, z její tváře vyzařovalo napětí, přesto jí to z krásy vůbec neubíralo. Když jsem jí takhle pozoroval, připomnělo mi to časy krátce po tom, co jsem si ji odvezl k sobě. Ani to se ode mě nechtěla ani na krok hnout, protože jenom u mě se cítila v bezpečí, a i tak byla pořád hrozně napjatá. Donutilo mě to uvědomit si, jak moc jí miluju. A to bylo něco, co se nikdy nezmění, nehledě na to, jak moc mě někdy dokázala rozzlobit.