Dvojí Život

Kapitola 4 - Trest

Josh
Super. Trčím v ředitelně s Abby a čekáme než nás ředitel pozve k sobě do kanceláře. Poskakuje mi koleno, nemůžu ho zastavit a Abby po mě jen vrhne vražedným pohledem, ale nekomentuje to.

"Tak, copak to... bože, co jsem komu udělal." Tiše si pro sebe zamumlal ředitel, když nás chtěl vyzvat k sobě do kanceláře. Uchechtl jsem se, ale hned ztichl, když po mě střelil pohledem, ne úplně nadšeným.

"Pojďte dál a sedněte si." Pokynul nám rukou směrem k jeho pracovně. Oba jsme se zvedli a chtěli vkročit do dveří a oba se v nich zasekli.

"Copak nevíš, Joshi, že ty dveře jsou pro nás oba tak nějak moc malý?!" Zavrčela Abby. Potom se ale najednou sladce usmála a poodstoupila. Určitě zase něco vymyslela.

"I když promiň. Já jsem zapomněla, že slečinky mají přednost." Vyplázla na mě jazyk. Odfrkl jsem si a chystal jí na to něco barvitého odpovědět, ale ředitel mě předběhl.

"Bože, musíte se chovat jako dvě malý děcka pořád?! Už si laskavě sedněte." Uvedl nás do pozoru. Abby stydlivě sklopila pohled, prošla kolem mě a sedla si do jednoho z křesel. Já si dřepnul do toho druhého a tiše si povzdechl.

"Dobře, takže... kde bych začal?" Položil si ředitel řečnickou otázku a po chvíli přemýšlení, spustil: "Fajn... tenhle měsíc mi na vaše vtípky přišlo už mnoho stížností od vašich profesorů. Popravdě se mi to už vůbec nelíbí. Měl bych pro vás vymyslet nějaký společný trest."

Protočil jsem očima a sjel hlouběji do křesla. Abby si začala nervozitou kousat nehet na palci a poklepávat chodidlem. Oba jsme čekali, až konečně z ředitele něco vypadne.

"Už jsem se rozhodl. Každý den ve čtyři hodiny odpoledne uklidíte společně 1. patro školy. SPOLEČNĚ, jasný? Alespoň vás to naučí přestat se chovat jako malé děti a pomůžete i uklízečkám. Můžete být rádi, že vás podmínečně nevyloučím."
"Cože?!" Pronesli jsme oba zároveň a já už jsem byl na nohou.

"Pane řediteli, já musím každý den..." Zadrhl se mi hlas. Přiznávám se, nechtěl jsem to vyslovit nahlas. Zase jsem se posadil a složil ruce v klíně. Máma mě doma zabije.

"Copak, Joshi? Co musíte každý den dělat tak naléhavého?" Podíval se na mě a já jsem jen sklopil pohled na moje boty.

"Vidíte. Můžete začít už dnes. A teď už se vraťte zpátky do třídy." Vykopl nás. Posbírali jsme si věci a vydali se zpět na vyučování.

Abby celou cestu zaraženě mlčela a hrála si s popruhem od batohu. Skvělý. Tohle bude prostě skvělý.
-------------
Abby
Skvělý. Tohle bude prostě skvělý. Jestli tohle zjistí rodiče, pošlou mě do internátu. Nebo hůř, rovnou mě na místě zabijou.

Dřepla jsem si svoje místo a po zbytek hodiny jsem byla mimo. Moment. Když ve čtyři máme začít uklízet patro a v šest jedu závod na druhým konci města, jak to, sakra, stihnu?

----------
Ahojky všichni. Vy, kteří jste vydrželi tento příběh číst, aniž byste usnuli, moc vám děkuji.:-D

Taky se moc omlouvám, že jsem další část (dost krátkou) přidala po tak dlouhé době. Ale byla jsem moc líná a taky mám momentálně chřipku. :-D

P.S.: Konečně jsem přidala i nějaké média, jsou tam auta Abby (Porsche) a Joshe (Mustang). :-D

Děkuji, zatím se mějte, Verča :-D