Teeth

Co teď?

Když mě taxík dovezl před barák a já z něho vystoupila, rozhodla jsem se že se půjdu projít. Byl krásný den na procházku, proto jsem se vydala do parku. Během cesty jsem jako obvykle přemýšlela, hlavně o Myře jak se jí asi daří s Mauricem, když na mě najednou někdo skočil. Byl to Patrick, naštěstí. ,,Ahoj Laro, taky tě šéfík pustil dřív?" Prohodil Patrick udýchaný, myslím že běžel domu z práce přes park. Vůbec nechápu proč ale kapičky potu co měl na své vypracované hrudi byly neodolatelné, musela jsem se kousnout do rtu ,, Jo," vzpamatovala jsem se a konečně odpověděla, ,,hodilo se mi to celkem,  spala jsem jen hodinu tak jsem ráda, že mám klid a můžu na vzduch." Dali jsme se do kroku a šli parkem. ,, To moc dobře znám, já byl včera s klukama v hospodě tak jsem taky trošku unavenej ale nikdy není na škodu jít si zaběhat." Koukla jsem na něho jak kdyby byl z jiné země. ,, Tak to říkáš špatné osobě, já jsem snad největší lenoch co je." Začala jsem se smát a čekala , že se Patrick přidá, místo toho na mě koukl a řekl, ,, Jo? Tak proč se procházíš v parku lenochu?" Nasadila jsem trošku zamyšlený výraz, má vůbec cenu mu říct co se děje poslední dobou nebo ne... ,, Nooo, řekněme , že nejsem zas tak velký lenoch abych si nešla vyčistit hlavu ven." Usmála jsem se a koukla nad sebe do korun stromů. ,, A co bys řekla na jídlo? Bydlím celkem blízko parku tak, že by jsme šli ke mně a něco uvařili. Co třeba těstoviny?" Bylo mi to blbé ale musela jsem odmítnout, raději bych se pořád procházela nebo šla rovnou domů, k sobě domů. ,, Patricku jsi strašně hodný ale nejde to, vzpomněla jsem si, že se má stavit Myra, omlouvám se." Jsem špatný lhář ale opravdu jsem neměla jinou možnost, říct "Hele nechci" by bylo ode mně nezdvořilé. ,, Vůbec nevadí, chápu to," usmál se, ,, musím už běžet, tak pozdravuj Myru a zítra v práci, snad." Nastavil ruku jako že si chce plácnout a já příjmula gesto a plácla si. Pak už jsem jen sledovala jak nandal sluchátka do uší a běžel pryč, jak jsem ho viděla běžet sundala jsem si svoje podpatky a šla parkem bosa, přeci jen podpatky nejsou zrovna boty na procházky parkem.
Když už jsem byla na konci parku zapípal mi mobil, že mi přišla smska. Neochotně jsem ho vytáhla z psaníčka a koukla na displey ,,Potřebuji tě vidět, dej mi prosím druhou šanci. TÁTA" tak a je to tady den, kterého jsem se obávala. To, že je v New Yorku jsem zjistila minulý týden, ale za žádnou cenu jsem ho nechtěla vidět. Celkově moji rodiče jsou kapitola kterou ani já nechápu a raději nechci pochopit.Budu tu zprávu ignorovat. Ano to bude nejlepší, snad nezjistí kde bydlím nebo ještě hůř nenajde Myru, ta by se snažila ať spolu vycházíme jako otec a dcera. Musela jsem rychle domu a nejlépe se vyspat abych nezešílela, přeci jen spánek všechno léčí ne?

Když jsem se dostala před barák pro jistotu jsem se rozhlížela abych náhodou neuviděla člověka co si dovoluje se nazývat mojim otcem. Vzduch byl čistý, mohla jsem do svého bytu.
Zahodila jsem boty před botník a šla si sednout na okno, kde jsem zkoušela volat Myře. Zbytečně samozřejmě. Byla jsem tak nervózní, nechtěla jsem být ani doma ani jít někam ven. Vlastně já nevěděla co mám dělat. Najednou jsem si vzpomněla na Joshe... Proč teď? Sice je pravda že ho nemůžu dostat z hlavy ale teď se mi moc nehodí myslet na někoho kdo mě přivádí do rozpaků víc než kdokoliv a to ho znám den! Dá se vůbec říct, že ho znám? Jediné co o něm vím je že má rád whisky... Tedy pokud má rád whisky. Jinak jsme se celý večer bavili o hloupostech. Ani jeho přijmení nevím, snad ho ještě někdy uvidím. Ale teď hlavně potřebuji mluvit s Myrou.