Imaginary friend [CZ]

1. kapitola

Také jste jako malé děti měli nejlepší kamarádku nebo kamaráda? Chodili jste si hrát ven, stavěli hrady z písku nebo jste si dávali zmrzlinové poháry? Tak přesně tohle jsem nikdy nezažila. Děti v mém okolí mě odmítaly a nechtěly mít se mnou nic společného. Pořád jsem seděla doma a hrála si sama se sebou, ale když mě máma poslala ven, nedělala jsem nic jiného, než seděla na lavičce a poslouchala ostatní, jak mě pomlouvají. Svůj život jsem nenáviděla. Dokud se neobjevila Terry.

Jednou jsem si takhle seděla na dětském pískovišti (bylo mi sedm), když v tom si vedle mě sedla ona. Měla dlouhé blond vlasy a nádherně modré oči. Hned jsme si začaly hrát a já byla šťastná, že je tu někdo, kdo si se mnou povídá.

Když jsem došla domů, všechno jsem vyprávěla mámě, ale ta mě ujišťovala, že žádná Terry v okolí nebydlí. Nevěřila jsem jí ani slovo. Myslela jsem si, že jen nechce, abych měla kamarádku.

Druhý den, když jsem šla na náš dvůr, kde jsem minulý den Terry potkala, tam nikdo nebyl. Že by vážně neexistovala? Začínaly se mi hrnout slzy do očí. Najednou někdo zavolal a já slyšela, jak ke mně někdo utíká. Byla tady.

„Není vymyšlená!" zavolala jsem z plna hrdla a Terry se na mě dívala jako na blázna.

„Kdo není vymyšlený?" zeptala se mě zvědavě.

„No, maminka říkala, že žádná Terry tady nebydlí, ale já věděla, že lže!" zakřičela jsem a dala se do pláče. Chytla mě do svého náručí a utěšovala mne, že nikdy neodejde a bude tu vždy, když bude nutné. Byla pro mě vším.

Ale teď je vše jinak... S nadcházející pubertou se mi Terry začala vzdalovat a já pochopila, že opravdu neexistuje. Celou tu dobu byla jen a jen v mé hlavě. Říkala jsem si, jak jsem byla pitomá. Teprve teď si uvědomuji, jak často se mě máma ptala, proč si povídám sama se sebou... Ale já tam nikdy sama nebyla. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Často přemýšlím nad tím, co by se stalo, když by se tu Terry najednou zjevila. Prostě z ničeho nic. A jak by vůbec vypadala? Byla by stále malou, blonďatou holčičkou, nebo by rostla zároveň se mnou? No... Touto dobou jsem ještě netušila, že se s ní v brzké době setkám. Bohužel ne tak, jak bych si představovala.

„Ahoj, princezno" osloví mě můj přítel Mike a políbí mne. Jsme spolu již čtvrtým rokem, ale jeho úsměv mě stále dohání k šílenství. Becky, soustřeď se!

Právě jsme na cestě k jeho babičce do domova důchodců. Chodí tam pravidelně každý týden. Já jsem tou dobou bohužel v práci, takže jsem neměla tu možnost jít s ním. Až dnes, kdy mám výjimečně volno.

Vstupujeme do hlavních dveří a jdeme do prvního patra, pokoj číslo 46. Babi si zrovna prohlíží staré fotky, kde je její manžel, který je již po smrti. V mládí byli oba zaměstnáni v zábavním parku Magic Land, on jako polykač a plivač ohně, ona jako kartářka a věštkyně.

„Ahoj, babičko. Rád tě zase vidím. Chtěl bych ti někoho představit. Babi, tohle je Becky, má přítelkyně, Becky, to je má babička Marta" pronesl a já podala Martě ruku.

„Moc ráda vás poznávám. Mike mi toho o vás tolik napovídal" usmála se na mě a jemně mi držela ruku v dlaních.

„Také vás ráda poznávám" oplatila jsem jí její slova a dala jí polibek na tvář.

Seděli jsme tam dobré dvě hodiny, než jsme došli na konec všech jejích alb s fotkami. Měla zdokumentované snad všechno. Od fotek z parku, přes děti až po cestovatelské kousky. Byla očividně ráda, že tyto momenty mohla s někým sdílet.

„Páni, měla jste ohromný život" podotkla jsem nakonec. „Vaše práce vás musela neskutečně bavit, viďte?" zeptala jsem se a přitom jsem sledovala, jak jí skákají jiskřičky v očích.

„Ó ano... S Alvinem jsme toho tolik zažili. Naše práce pro nás byla vším. Bohužel, ne vždy jsem se setkala s dobrým osudem v kartách či na dlani. Někdy jsem dokonce lhala, jen abych nezkazila tříčlenné rodince dovolenou" vzpomíná Marta na staré dobré časy v Magic Landu.

„Jestli by ti to nevadilo, zkusila bych to na tobě, ano? Je to tak dávno, možná jsem vše už zapomněla" zasměje se já jí bez váhání podám ruku. To, co jsem však udělala, byla zásadní chyba. Zezačátku je Marta stále smála, ale postupem se tvářila čím dál vážněji. Nakonec měla v obličeji vyděšený výraz a dala se dopláče.

„Proboha, co se stalo?" zeptá se ustaraně Mike a chytne babičku kolem ramen. Jen nevěřícně sedím a přemýšlím, co tak hrozného mohla vidět na mé ruce. Chvíli jsme čekali, než se Matra uklidní. Pohlédne na mne a znovu jí vyhrknou slzy do očí.

„Děvče zlatý, tohle se vůbec nemělo stát. Vůbec si sem neměla chodit!" zakřičí a položí si hlavu do dlaní. 

Opřu se o opěradlo a s Mikem si vyměníme vážný pohled. Co bude dál? O co tu vlastně jde?