Imaginary friend [CZ]

2. kapitola

Poté, co babi přestala brečet, nám uvařila čaj. Ještě teď se třepala hrůzou a já jen mlčky seděla a mlčela. Vzala jsem si šálek do rukou a zahřívala si promrzlé prsty. Koutkem oka jsem pořád sledovala, jak si mě Marta prohlíží.

„Takže... mohu vědět, co jste na mé ruce viděla?" zeptám se opatrně a pozvednu koutek pusy vzhůru. Marta se upřeně kouká před sebe a neodpovídá. Sklopím oči a zavrtím hlavou. Mike na mě zlostně koukne. Tázavě se na něj podívám a pokrčím rameny, on však jen povzdechne a dál pozoruje svou babičku.

„Děvenko moje... proč se ty nejhorší věci dějí vždy těm nejhodnějším lidem" svraští obočí a pohlédne na mne.

„Měla jsi v minulosti někoho, koho jsi nějakým způsobem ranila? Myslím citově, samozřejmě" přikývne a pozoruje mou reakci. Chvíli přemýšlím, ale nejsem si ničeho takového vědoma. Zakroutím hlavou.

„Nemohlo to být třeba v dětství? Někdo, kdo ti byl velice blízký, ale potom jste se jistým způsobem přestali vídat? Becky, cokoliv! Je to opravdu důležité" zvýší na mě hlas a chytí mnou ruku do těch svých.

„Jako dítě jsem neměla kamarády. Nikdo si se mnou hrát nechtěl. Jediný, koho jsem měla, byla Terry, ale to je nemožné, protože byla imaginární. Prostě jsem si ji vymyslela, když jsem si připadala osamělá. Jen jsem si to nedokázala přiznat" odpovím a všímám si, jak Marta opět zvážněla.

„No samozřejmě" zašeptá a opře se do svého křesla.

„Co? Co je samozřejmé?" zeptám se rychle a sednu si na kraj pohovky.

„Víš, říká se, že imaginární přátelé jsou nejvíce pomstychtivými lidmi i přesto, že neexistují. Neprojevují se jako přízrakové, duchové či jiné nadpřirozené bytosti, ale pomocí tvých vlastních snů. Nadělají ti v nich takovou paseku, že sama nepoznáš, co je skutečností a co ne. A myslím si, že právě Terry se snaží promluvit skrze tebe. Pokud se tak ještě nestalo, očekávej nejhorší. Třeba se mýlím a chce se s tebou jen setkat ve tvých snech, ale podle mé vidiny bych tomu moc nevěřila" zamračí se na mě a poté pohlédne na Mika.

„Dávej na ni veliký pozor. Nejsi sám, kdo by o ni nechtěl přijít" s těmito slovy se mi zatajil dech.

„Jak to myslíte "Nejsi sám, kdo by o ni nechtěl přijít"? To mě jako posíláte rovnou na smrt? Vždyť jste právě sama řekla, že to nemusí být nic až tak vážného, tak proč najednou taková slova? Nezlobte se, ale myslím si, že to pro dnešek stačilo. Děkuji za pozvání, ráda jsem vás poznala. Nashledanou" potřesu Martě rukou a s těmito slovy odcházím pryč. Mike tam ještě zůstal. Nechtěla jsem po něm, aby šel se mnou. Potřebuji si to sama urovnat v hlavě.

Dojdu domů, kde už na mě čeká náš kocour, Charlie. Sundám si boty a kabát, pověsím klíče na háček a vcházím do obývacího pokoje. Jakmile mě uvidí, začne se mi otírat o nohy a škemrat o něco k snědku. Z lednice vytáhnu konzervu s kočičím masem a půlku dám Charliemu do jeho misky. Spokojeně si mlaská a olizuje se.

„Aspoň že ty jsi spokojený" pousměji se nad nenasytným kocourem a jdu si sednout na pohovku. Dobrou chvíli přemýšlím nad tím, co se dnes vlastně stalo. Pořád mi přijde divné, proč by se mi chtěla Terry mstít. A jak by to vlastně udělala? Je to celé podfuk. Marta pracovala v zábavním parku. Musela lidem lhát, aby si vydělali na živobytí. Je přece nemožné, aby mi někdo mohl ve snu ublížit. To prostě nejde. Navíc jsme byly velice dobré kamarádky, takže by neměla důvod na mě útočit.

Hlasitě si zívnu a kouknu na kocoura, zda svou porci už snědl. Miska byl vymetená do posledního kousku. Vezmu ji a umyji i se zbytkem nádobí. Poté, co všechno uklidím si jdu lehnout. Kouknu se na hodinky, které ukazují půl jedenácté hodiny. Mike nikde. Vytočím jeho číslo, ale je nedostupný. Nemůžu nic dělat, lehnu si a v mžiku usínám.

Jsem ve svém pokoji, kde jsem bydlela jako malá. Všude jsou poházené hračky, ale něco není v pořádku. Něco tady chybí. Radost. Všechno se zdá být hrozně ponuré, řekla bych až strašidelné. Jdu do kuchyně, kde obvykle máma dělala obědy či večeře. Teď tu není ani noha. Nikde nikdo. Vůbec se mi to tady nelíbí. Chci projít ven na chodbu a podívat se ven na hřiště. Vtom se za mnou ozve rána.

Rychle otevřu oči. Čelo mám orosené a dýchám rychleji než obvykle. Ve vedlejším pokoji je rožnuto. Vylezu z postele a jdu se tam podívat. Pootevřu dveře a nakouknu, co se to děje.

„Ahoj, miláčku. Promiň jestli jsem tě vzbudil, ale leknul jsem se toho pitomýho kocoura a upustil si svou večeři." To vysvětluje tu ránu ve snu.

„V pohodě, stejně jsem chtěla být vzhůru, až dojdeš" řeknu ospalým a ochraptělým hlasem. Hned co si Mike snědl večeři jsme šli spát. Vlezli jsme si do postele a já cítila jeho pevné obětí kolem mých ramen. Teprve teď se mohu cítit v bezpečí.