Pomohu ti...

29. kapitola - Útok a konečná bitva (část 1.)

Z pohledu Zera:

Seděl jsem u sebe v pokoji a přemýšlel. Taky jsem cítil ve vzduchu, že dnes přijdou... No, uvidíme, jak to dopadne.
,,Zero...?" uslyšel jsem jemný hlas a já poznal, že je to Daiki.
,,Pojď dál," vyzvu ho a on vejde.
,,Kdepak máš Yoshiho?" zeptal jsem se a Daiki jen mávl rukou.
,,Odešel do města si něco zařídit... máme čas si to vyjasnit," řekne a já mu pokynul, aby se posadil.
,,Dal jsi vědět Hiromimu, že si na všechno vzpomínám?" zeptal se a já zavrtěl hlavou.
,,Mam totiž plán. Budeš skákat, jak Yoshi píská a překvapíš Hiromiho a zároveň i Yoshiho... co ty na to?"zeptám se a Daiki vytřeštil oči.
,,Ne... nechci ho vylekat a překvapit..." hned odsekl.
,,Ale notak... prostě se ho zkus co nejrychleji povalit pod sebe a pak mu to řekni... dřív než Dracula Yoshiho zabije..." špitnu.
,,Dobře..." hlesne Daiki, zvedne se a jde do svého pokoje. Chápu, mohu ho odsud odvést ale... pak bych Yoshiho jen tak nedostal. Byl bych dál sám a ještě ke všemu by mě Yoshi vyhnal.

Z pohledu Daikiho:

Nechci Hiromiho překvapit... Tolik se o mě bojí... Ach jo... Co jen budu dělat? Sedět a čekat, než přijdou? Jasně, to umím ze všeho nejlíp. Lehnu si na postel a zavřu oči.

Tak si říkám, proč jednoduše nezdrhnu? Asi proto, že Yoshi má v lese ty svý kumpány... Zakňučím a obejmu polštář. Jak moc mi Hiromi chybí... Už se těším na večer.

Z pohledu Hiromiho:

V pracovně jsem odpočítával každou minutu do večera. Jen doufám, že to vyjde... Ach jo, ten čas je nekonečný! Zvednu se a jdu se podívat na Nyo... chudinka, když upír má na něco alergii, těžko se pak zbavuje nateklého obličeje... Znám to, mám alergii na ořechy...

,,Jafně, že bufu f pofádku..." řekla ztěží Nyo, protože jí natekl i jazyk za tu dobu a já si povzdychl.
,,Hlavně odpočívej, dobře? Přivedeme Daikiho zpět," usměju se a Nyo přikývla.
,,Opatfujte fe," řekla Nyo a já přikývl. Odešel jsem od ní a šel do pokoje, abych se připravil.

*Večer*

Vyšly jsme z ostatními z mého sídla a šly přes město do lesa, abychom zaútočily na toho parchanta! Daiki, jdeme si pro tebe!

Z pohledu Yoshiho:

Už jdou... cítím to. Stáli jsme všichni na svých stanovišť a čekali, až na nás zaútočí. Ale Daiki se mi zdál... nervózní.
,,Zlato? Děje se něco?" zeptám se a začnu mu masírovat záda.
,,N-Ne... jen jsem nervózní, bude to přeci jen moje první bitva..." nervózně se usměje. Přikývnu, že chápu a sám pro sebe se potutelně usmívám. Už se tak těším na střetnutí z legendárním Draculou...

Po chvíli uslyším bolestní zavytí od jednoho z mých chlapů.
,,Už jsou tady, všichni na svá místa!" vydal jsem rozkaz a všichni i Daiki se proměnily. Já jediný jsem zůstal v klidu v lidské podobě a šklebil se. Ucítil jsem nával síly a ušklíbl jsem se ještě víc. Přede mnou stál samotný Dracula.
,,Tak ty jsi ten můj oblíbenec?" zeptá se Dracula z ušklebkem a já se před ním sklonil.
,,Klaním se před samotným pánem všech upírů a hrozbou všech vlkodlaků. Kromě jednoho," ušklíbl jsem se a změnil se do své druhé podoby.

Z pohledu Draculi:

Začal jsem se smát.
,,Takového štěněte se mám bát?" mám záchvat smíchu a ten vlkodlak se na mě jen divně kouká.
,,No nic, tak začneme, ne?" řeknu, když jsem se uklidnil a cukali mi koutky. Začala bitva mezi mnou a jím.

Z pohledu Hiromiho:

Kasumi mi vyklízela cestu, dokud nestanu před samotným Yoshim či Daikim. Najednou Kasumi obklíčili a přede mnou se objevil sněhově bílý vlkodlak se značkou na oku.
,,Daiki..." hlesnu a mám chuť ho obejmout, ale on na mě začne vrčet...
,,Chceš si hrát? Dobře..." řeknu a zjevím se mu na hřbetě. Hned s sebou začne šít a shodit mě dolů, ale já se neústupně držel.
,,Daiki, poslouchej mě prosím... to jsem já, Hiromi..." nakloním se k jeho uchu a on pořád s sebou šije, dokud se mu nepodaří mě z něho shodit. Bodlo mě u srdce, nechci ho zranit...
,,Daiki..." chtěl jsem mu něco říct, dokud naproti mě nevyrazil. Uhnul jsem mu a chtěl jsem se přemístit na jeho hřbet... ale on to čekal a uhnul mi, takže jsem spadl na zem. Znovu oproti mě vyrazil z otevřenou tlamou a já mu stačil uhnout. Ale něco mi na tom nesedělo. Jiný vlkodlak by mě stačil stihnout kousnout do nohy, než bych se přemístil, ale Daiki ne... ten má ty pohyby zpomalený... to je moc divný...

Z pohledu Daikiho:

Nechci Hiromimu nijak ublížit a tak mu dávám na čas, aby uhnul. Vždycky mi chtěl něco říct, ale já ho nenechal, jinak bych se proměnil a skočil mu kolem krku. Doufám, že ani on mi nebude chtít ublížit... Vidím, jak váhá taky... Udělal jsem další výpad a kousnul ho do nohy. Sakra! To jsem nechtěl, ale můj vlk to udělal proti mé vůli. Ne! Doufám, že nade mnou nebude chtít převzít kontrolu... ale už je pozdě.

Z pohledu Hiromiho:

On... mě kousl?! Vidím, jak se v jeho očích zablýsklo a já polkl. Takže do téhle chvíle to byl on! Proč... by na mě ale útočil? Kouknu se na Yoshiho, který bojoval z Draculou a nás si nevšímal... to by mohl říct, že si vzpomněl... Když zesílil stisk, probudil jsem se a rozzářili se mi oči. Chce si hrát, fajn, má to mít!

Z pohledu Yoshiho:

Já... ho dostanu... zabiju ho, napiju se jeho krve... budu ten nejsilnější z nejsilnějších!
,,Tak slabý vlkodlak... znal jsem mnohem silnější čokly, než jsi ty..." vysmíval se mi. Kss, musím se napít jeho krve... pak ho se svou silou doženu a svět upírů a vlkodlaků bude uctívat mě!
,,Jestli si myslíš, že mě porazíš, jsi na omylu," šklebil se mi a já proti němu šel znovu, ale on po mě vystřelil těmi jeho zbraněmi, jen tak tak jsem uhnul. Zavrčel jsem a rozběhl se někam, kde mě neuvidí, ale zbytečně... on si mě zase našel a vystřelil. Ale teď se trefil a já zakňučel a spadl na zem. Pak jsem uviděl něco, co jsem nečekal.

Minna, gomene!
Já prostě nikdy nedodržím termín a pak na to čekáte tak dlouho... ×~×
navíc tu přibývá spousta readů a vote... nemám slov ☆_☆ děkuju! ^_^