Ještě nedávno jsem tomu nevěřil,
nevěřil jsem, že by to tak mohlo být,
stejně, jako jsem nevěřil, že napíšu tuhle báseň,
dál zkouším takhle žít.
Každý den,
každé ráno,
chodba je jako sněm,
kde štěstí bylo dáno.
A dívky uprostřed,
co stále se jen smějí,
já přidal bych se hned,
abych sdílel jejich štěstí.
Náhle objevila se tu ona,
ta která očka měla jasná,
ta jejíž úsměv byl tak krásný,
když objevila se ona,
já naprosto ztratil jsem slova.
Tato báseň končila by lépe,
kdyby já měl větší štěstí,
bohužel ona necítí to samé,
tak musím si jen říct, prosím srdce zhasni.
Ona také nemá štěstí,
nešťastně miluje někoho jiného,
jakoby nám dal v tomto ohledu život pěstí,
chtěl nám ukázat co nejvíce zlého.
Tak jdu a zkouším zapomenout,
zatím co vy se snažíte zdrhnout,
tak jdeme spolu a zkoušíme zapomenout,
tak rychle, abychom se nestihli něčeho leknout.
Pojď ke mě blíž,
chyť mne za ruku,
pojď... Nebo už snad spíš?
Jsme jako šípy vystřelené z luku.
Chci opět vidět ten tvůj úsměv,
vrať si ho prosím ihned nazpět,
chci s tebou opět se smát,
tak, abychom mohli jít v klidu spát.
