This is life!

Taaak faajn...

Myslíte si, že nejsem duševně chorá, když si představuju, že zeď za mou postelí je můj ,,princ na bílém koni" a večer se k němu tulím?

Nebo když si říkám, že vedle mě na sedadle v autě sedí zase on?

A nebo (teď se držte) když se objímám a líbám se vzduchem místo toho, aby tam opravdu stál on? To už je vážně moc. I na mě.

Tak proč to děláš? křiklo mé podvědomí. ,,Jo, tak to bych taky ráda věděla," odpověděla jsem šeptem sama sobě.

Nazvala bych to Krize střední puberty! Ovšem tu zažije pouze ten, kdo je v tomhle období singl. Já už o tom přece jenom něco vím, jak jste se ostatně mohli všimnou před několika řádkami.

Vtipné je taky to, že si povídám místo něho se vzduchem, a pak o něm vyprávím své neviditelné mamce, i když ta ve skutečnosti stojí v kuchyni a vaří oběd. No ono to ani moc vtipné není. Spíš je k pláči, jak divná jsem.

Potom při společném obědvání zamyšleně zírám na prázdné místo vedle sebe u jídelního stolu a namlouvám si, že tam sedí můj ,,miláček a obědvá s námi. A když se mě táta zeptá, co tak koukám a nejím, já místo toho, abych řekla, že si povídám se svou láskou, se po pěti minutách neustálého zírání proberu zpět k životu a odpovím, že jsem se jen zamyslela.

Pořád si myslíte, že patřím do skupiny lidí s označením NORMÁLNÍ? Vaše názory ráda uvidím v komentářích... ;) :P

Doufám, že vás tohle přiznání neodradí a dál budete skvělí čtenáři, kteří hvězdičkují, komentují a čtou mé příběhy :D <3

Díky :*

Helnovo38 <3