Dcera Bílé královny

4. část

,,Jsi si jistá že je tvůj táta světec?" zeptala se Lea.

,,Jsem. On mě má rád, kupuje mi k narozeninám dárky, včera jsem od něj jen tak dostala progressa! Chybí mi, chci tátu zpátky. Nevěřím že to řeknu, ale to ať mě matka klidně mlátí. Mám tátu ráda a nenechám ho tam s ní. Vrátím se do Londýna." řekla jsem Lee rozhodnutě, ale potom jsem viděla výraz Bílé královny. Vůbec se neradovala, předtím byla veselá. Já bych se měla stydět, ale vyrostla jsem mezi lidmi. Seskočila jsem a podívala se na Leu. Ta přikývla a odešla. Já šla do zahrady, bylo mi jasné že mě bude následovat.

,,Nedovolím aby tě bila Alysso." slyšela jsem její hlas plný bolesti, otočila jsem se.

,,Jsem tam doma. Vychovaly mě, mám to tam ráda. Nemám sice přátele, ale tátu bych nikdy neopustila. Ona by ho zabila a to nedovolím." řekla jsem jí, přikývla.

,,Alysso, ty jsi doma tady. V Říši divů, na Marmorialu, ne tam."

,,Se vší úctou Vaše výsosti, ale žiju v Londýně odmalička a nikdo mě nedonutí odejít. Je to pro mě domov, žiju tam sedmnáct let. Tady se mi líbí, to ano, ale chci svýho tátu. Sem nemůže a já sem taky nepatřím. Mám zabít draka tý Krvavý vraždy? Fajn, proč ne, ale mám ráda svůj pokoj, našeho papouška i svýho tátu." řekla jsem jí narovinu, možná to bolí, ale to pravda způsobuje většinou.

,,Já vím že to tam máš ráda, ale zůstaň tady Alysso, prosím."

,,Můžu nějak zjistit jak se táta má?" zeptala jsem se jí a nedbala na to co mi řekla. Přikývla a nechala to zjistit Absolema. Vrátil se za pár hodin dlouhého mlčení.

,,Je mi líto Vaše výsosti, byly tam muži a dávaly ho do černého pytle." s touhle větou se mi zbořil celý svět. Vyběhla jsem do zahrady, tam se schovala za strom, sesunula se podél a rozbrečela jsem se.

,,Nechte to na mě." slyšela jsem hlas a potom se přede mnou objevil Šklíba.

,,Neplač kotě, to se zlepší."

,,Nezplepší, chtěla jsem se vrátit domů k tátovi, ale už se nemám ke komu vrátit! Nemám kam chápeš?! A zůstat tady? Ne, díky." měla jsem strach i vztek.

,,Tady jsi doma Alysso, pochop že tady máš taky rodinu."

,,Jmenuju se Rebeka!" vyletěla jsem, usmál se.

,,Dobře, klid kotě. Vím jak se jmenuješ, ale tohle jméno ti nedala naše královna."

,,Jenže mě jméno vybíral tatínek! Líbí se mi jméno Rebeka." řekla jsem mu, setřel mi slzy.

,,Tak už neplač maličká, jméno Rebeka ti zůstane ano? Zůstaneš tady na zámku, kam patříš ano?" usmíval se jako měsíček na hnoji.

,,Nejsem malé dítě Šklíbo." povolila jsem, přišla ke mě Bílá královna. Klekla si přede mě a setřela mi slzy stejně jako před chvílí Šklíba.

,,Aly...Rebeko, postarám se o tebe. Víš jak dlouho jsem tě hledala?"

,,Mě se v Londýně líbí, ale matka vždy byla nervák. Mnohdy na mě neměla náladu a strčila mě tátovi. Měla jsem vědět co se stane, možná bych tátu zachránila. Ale kdybych tehdy zemřela jak jsem měla, nic z toho by se nestalo." řekla jsem jí, vzala mě za ruku.

,,Ale jsi živá a krásná. Pojď, dám ti nějaké šaty."

,,Šaty? Prosím nebyly by džíny? Šaty jsem měla na sobě naposledy když mi bylo deset a vypadala jsem jako vata!" nechci šaty, Bílá královna se zasmála.

,,Tady nic jiného nemáme, tak pojď." pobídla mě a nabídla mi ruku. Podívala jsem se na ní jestli to myslí vážně, ale ona chtěla abych jí měla ráda. Nevěřila jsem jí a ona to ví. Nakonec jsem její ruku přijala, usmála se, ale vím že ví že to není ode mě gesto důvěry. Dostala jsem bílé šaty, což je pro kreslířku a malířku bod úrazu. Sedla jsem si na verandě na silné, betonové zábradlí a kreslila. Kreslila jsem to, co jsem měla v hlavě: vzpomínky, sny. Nevím jsem dlouho jsem tam seděla, ale potom přišel Šklíba.

,,Je jiné tě vidět v šatech."

,,Ani mi o tom nemluv. Nesnáším šaty, ale co nadělám. Nechceš mi někdy stát modelem Šklíbo?" zasmála jsem se a položila skicák před sebe.

,,Pro tebe kdykoliv kotě." mrkl na mě a zmizel. Rozesmála jsem se a chtěla se zvednout, ale omylem jsem skicák skopla a ten dopadl na dlážděnou zem na nádvoří. Seběhla jsem dolů, ale to už držela skicák v ruce Bílá královna a podávala mi ho.

,,Děkuju." usmála jsem se a vzala si ho od ní. Byla jsem na té kresbě s tátou, bylo to na mé sedmnácté narozeniny. Dostala jsem nový stojan na plátna.

,,Kreslíš dlouho?"

,,Od sedmi let kdy mě táta vzal do galerie. Byla jsem tam od té doby každý den abych nemusela poslouchat to, co se doma děje." vysvětlila jsem jí, potom mi byl přidělený pokoj. Tak takhle bude vypadat můj život v Říši divů? Budou se ke mě chovat jako kdybych byla více než oni. Šla jsem do stájí, Lea si hověla v seně.

,,Ty šaty ti sluší."

,,Díky Leo, ale chci se projít. Tady je nuda." prohlásila jsem, přikývla a zvedla se. Procházely jsme se sady, ale i přes to jsem se příšerně nudila.

,,Začni vyšívat."

,,Jsi cvok? Já ztratím nervy i při oblékání, natož pak abych vyšívala. Nepřichází v úvahu stejně jako šití nebo podobné hovadiny. Hrála jsem na klavír, ale i to tu padá co?" zeptala jsem se, vedle nás se objevil Šklíba.

,,Bílá královna klavír má, pojď se mnou." řekl a Lea odešla zpátky do stájí. Já šla se Šklíbou a potom viděla božstvo. Nádherný bílý klavír byl naleštěný a snad nikdy nepoužitý. Sedla jsem si, upravila si židličku a jakmile jsem položila prsty na klávesy, svět kolem mě zmizel. Automaticky jsem začala hrát Prelude od Bacha. Užívala jsem si hru na klavír už od malička. Šklíba mě pobízel abych hrála dál, tak jsem hrála i Say something. Tu písničku zbožňuju a zahrát jsem se jí učila podle internetu. Tady nic takového neznají, na jednu stranu je to uvolňující. Žádná technika, moderní vymoženosti a mobily.

,,Vaše výsosti." pronesl Šklíba a já sundala prsty z kláves.

,,Můžu s tebou mluvit Rebeko?"

,,Jistě." usmála jsem se, Šklíba zmizel a Bílá královna si sedla ke mě.

,,Prý byl někdo na jednorožce na hradě mé sestry. Prosím řekni mi že jsi to nebyla ty a Lea. Ilosovič Stejn se teď chvástá tím, jak tu černovlasou dívku zabije." řekla, polkla jsem a nevěděla co jí mám říct. Je to moje biologická matka, svým způsobem jí mám ráda.

,,Byla jsem to já výsosti, ale Šaršoun máme."

,,Jak víš...Kloboučník. Nechci aby jsi bojovala proti tomu drakovi." projevily se v ní mateřské instinkty. Rozesmála jsem se.

,,Budu v pořádku, jen zabiju tu přerostlou okřídlenou ještěrku a bude to."

,,Není to jen tak Rebeko, budeš muset utnout drakovi hlavu." nedala si říct.

,,Já vím, ne že bych byla z utínání hlav nadšená, ale udělám co musím." řekla jsem, myslím to vážně, nakonec to nechala být