Dcera Bílé královny

5. část - Závěr

,,Rudá se blíží!" křičely hlasy, než se Bílá královna vzpamatovala, vyběhla jsem dolů a viděla malého králíčka v saku a s trumpetou.

,,Kde jsi je viděl?" zeptala jsem se ho, podíval se na mě.

,,Blíží se k šachovnici princezno." vykoktal, v tu chvíli přišel Březňák.

,,Baba krvavá s panví jde." řekl a hodil hrneček, uhnula jsem.

,,Čaju." dodal a svěsil uši, jen jsem nad ním mávla rukou a běžela do sálu. Viděla jsem tam to brnění, ale bylo malé. Jsem vyšší, proto jsem šla jen za Kloboučníkem.

,,Meč! Rychle!" řekla jsem, podal mi ho a já šla do stájí, kde se už připravoval kůň pro Bílou královnu. Sáhla jsem po ohlávce a otěžích a potom šla za Leou.

,,Sedlo nechci." protestovala aniž by věděla že ho nemám.

,,To já taky ne, musím sebou hodit. Hodiny tikají nemilosrdně." řekla jsem a připadala si jako kdybych taky přicházela o rozum. Nasadila jsem jí ohlávku, připevnila otěže a vyhoupla se na sněhobílý hřbet svého jednorožce.

Armáda už byla nastoupená, byly s námi i bývalý stoupenci Krvavé baby. Lea zaujala místo úplvě vepředu, kde stál i kůň pro Bílou královnu. Když přišla, byla překvapená že mě vidí stát ihned vepředu bojové linie.

,,Rebeko, domů."

,,Ne, je to můj úkol. Zabiju draka." řekla jsem odhodlaně, Šklíba se objevil přede mnou na Lee a usmál se na mě. Rozesmála jsem se.

,,Odvážná Rebeka, svezu se nevadí?"

,,Ne Šklíbo, nevadí." smála jsem se, jely jsme krokem, což pro mě bylo úmorné, ale překousla jsem to. Budu muset jestli tady budu žít.

,,Hodně štěstí princezno." pošeptala mi vrba, usmála jsem se na ní.

,,Zabte draka! Utnout hlavu!" říkaly mi bílé růže před odchodem ze zámku, Bílé královně se to moc nelíbilo, ale já se smála. Když jsme přišly na šachovnici, viděla jsem Rudou vraždu a Ilosoviče Stejna.

,,Kde je ta holka co mi ukradla meč!" křikla, seskočila jsem z Lei a zamávala mečem.

,,Stejne! Neříkal jste že měla černé vlasy?"

,,Měla výsosti, přísahám." klečel skoro na kolenou Stejn, rozesmála jsem se.

,,Uhly dokáží všechno."

,,Rebeko!" zavolala na mě Bílá královna a Rudá si potom všimla té podoby.

,,Alyssa, jaké překvapení." zasmála se zákeřně, mrcha.

,,Zrovna zkoumám slova od M. Mrcha, magor, mordíř, maniak, mindrák, mor." zahrávala jsem si s ohněm, ona se naštvala a já se bavila.

,,Draka!" zakřičela Rudá a v tu chvíli se na zem snesl obrovký černo-červený drak. Bílá královna přišla ke mě a položila mi ruce na ramena.

,,Nechoď tam Rebeko." prosila mě, podívala jsem se na ní.

,,Já ho zabiju. Budu v pořádku, slibuju." usmála jsem se na ní, letmo jí objala a šla se postavit drakovi.

,,Chraň si svou dcerušku sestřičko. Můj drak z ní nadělá marmeládu." smála se Rudá.

,,Nepodceňuj mou dceru." řekla jí, konečně Bílé královně došlo že nejsem ořezávátko. Drak byl obrovský, ale díky mým snům vím jak na něj. Rozeběhla jsem se k němu a prvně v životě švihla mečem. Trefila jsem se do zadní nohy, drak zařval a snažil se mě chňapnout zuby, nepovedlo se mu to. Mým úkolem je ho unavit, aby bylo potom snažší ho zabít a proto jsem si z něj střílela. Hrála jsem si s drakem, ale on mi to potom oplatil. Ten zmetek mi opálil šaty! Sekla jsem mečem a jeho jazyk už nebyl na svém místě.

,,To byla karma potvoro! Ty šaty byly moje!" křikla jsem, rozmách se přední nohou a jeho drápy projely mou kůží na levé paži. Můj křik se rozezněl bojištěm stejně jako smích Rudé královny. Rozeběhla jsem se dozadu a po jeho ocase běžela nahoru. Najednou mě vymrštil a otevřel tlamu tak, abych mu do ní spadla jako jednohubka. Nevyšlo mu to, přepočítal se a já seděla na jeho krku.

,,Utnout hlavu drakovi!" křikla jsem a meč mu bodla do krku. Jeho řev způsobil že celé bojiště utichlo a já konečně mohla udělat to, proč jsem tady. Utla jsem hlavu drakovi a skutálela se z něj dolů. Ztráta krve byla dost velká, takže se mi motala hlava, ale i přes to jsem se postavila na nohy a zvedla meč. Vyhrála jsem. Přiběhl ke mě Kloboučník aby mě podepřel a odvedl k Bílé královně. Ihned ke mě přiběhla a kontrolovala mě.

,,Rebeko, jsi v pořádku?" ptala se mě, usmála jsem se.

,,Jsem celá." usmála jsem se na ní a ona mě objala.

,,Milé rodinné setkání." pronesla Rudá, umazala jsem Bílé šaty krví, škoda, byly hezké.

,,Ty se drahá sestro vrátíš zpátky do pustin a Ilosovič Stejn taky. Připoutat k sobě titanovým řetězem." přikázala, podepírala mě protože věděla, že brzy omdlím.

,,Cože?! Mirano, to mi nemůžeš udělat!"

,,Ale můžu, za zranění mé dcery můžu." dodala Bílá a vedla mě pryč.

,,Zvládneš jet na Lee sama?" zeptala se mě, přikývla jsem a vyhoupla se na hřbet Lei. Jely jsme rychleji než sem, byla jsem potom ráda že jsem si sedla. Bílá královna si ke mě sedla a ošetřila mi ránu.

,,Takže tu s námi zůstaneš?" zeptala se mě a podala mi sklenici vody.

,,Zůstanu." usmála jsem se a objala jí. Pevně mě objala a já se s ní cítila v bezpečí.

,,Omlouvám se že jsem zničila šaty. Jak moje, tak ty tvoje." řekla jsem, poznala že to že jí nevykám je znak toho, že jí začínám věřit.

,,To vůbec nevadí, nechám ti ušít jiné šaty, hezčí." smála se, odtáhla jsem se a přikývla. Vypadala šťastně a vlastně i já jsem byla šťastná. Mám domov, matku která mě má ráda.

,,Tak platí, možná se i naučím nosit šaty." rozesmála jsem se, zjistila jsem že patřím sem. Do Říše divů, narodila jsem se tady a mám tu žít. Patřím sem a teď to vím. Jsem Rebeka Alyssa ze Slonovinového království, jsem dcera Mirany, Bílé královny a líbí se mi to. Možná na tom být princezna přece jen něco bude.