In your shadow I can shine - l.s.

1. Úvod

Harry

Blížil se konec školního roku a po šíleném týdnu plném písemek a zkoušení je tu konečně pátek večer. Všichni se šli někam bavit, ale já radši většinou zůstával doma.
Je to tu zase.. Bylo mi zle, tak strašně psychicky zle. Nedokázal jsem se ani hnout, jen jsem ležel na posteli a ve sluchátkách poslouchal depresivní melodii. Nenáviděl jsem sám sebe. Cítil jsem se jako neuvěřitelná odporná nula, která je na tomhle světě úplně zbytečně a byl bych rád, kdybych se vůbec nenarodil.
Táta mě opustil, když mi bylo asi 13 měsíců. Žil jsem jenom s mamkou a ségrou. Od té doby jsem ho viděl párkrát u své babičky, ale nejevili jsme o sebe žádný zájem. Dalo by se říct, že ho vlastně neznám, ale neuvěřitelně mi chyběl. V ruce jsem měl naši jedinou společnou fotku, kde jsem stál já a on u dortu, na moje první narozeniny.
 Najednou se mi rozsvítil mobil a na obrazovce se ukázalo: 'Louis'
 Byl to můj nejlepší kamarád.

Ne. Ne. Ne. Proč, sakra, zrovna teď? 

Nechtěl jsem to brát, nechtěl jsem s ním mluvit, ale věděl jsem, že by to nevzdal a volal by pořád dokola. S rozklepanýma rukama jsem vzal telefon a prstem přejel po obrazovce, pro přijetí hovoru. Jako první se mi ozvala hlasitá hudba odněkud z klubu.

„Ano?" začal jsem.

„Hazz? hele fakt nechceš přijít? Všichni se na tebe ptají a jsou tu pěkný holky,"

Eh, co jiného jsi čekal, Harolde.

„Promiň, ale jsem fakt unavený a zrovna jsem se chystal jít spát," zalhal jsem a modlil se, aby to vzdal už takhle na začátku.
„,Uh, no fajn, tak se uvidíme zítra. Mám tu rozdělanou jednu holku, jestli chápeš.. Tak dobrou."

Nádech, výdech, nádech, výdech

„Kurva, nefunguje to!" řekl jsem si nahlas pro sebe, odhodil mobil na postel a běžel se zamknout do koupelny, abych popřípadě unikl zvědavým očím mé rodiny.
Zapřel jsem se o umyvadlo, snažil se vydýchat a zahnat myšlenku na svojí nejlepší ostrou kamarádku. Tu kamarádku, která mi pomáhala v těžkých situacích. Se kterou jsem dokázal proměnit tu psychickou bolest na bolest fyzickou. Na štěstí jsem posledně všechny vyházel, protože jsem si myslel, že s tím končím. Omyl.
Nikdy jsem neměl větší chuť se říznout, jako právě teď. Opřel jsem se o dveře, pevně jsem k sobě stisknul víčka, párkrát o ně bouchnul hlavou, a když jsem cítil, že už slzy nedokážu zadržet, sjel jsem po nich až dolů na zem. Dal jsem si hlavu na kolena a začal nekontrolovatelně brečet.
Byl jsem na dně. Znovu. Měl jsem pocit, že už to dál nezvládnu.

Já ho miloval. Miloval jsem Louise tak strašně moc, jenže on ve mně viděl jenom nejlepšího kamaráda. Trávili jsme spolu hodně času, chodil si ke mně pro rady, vypovídat se, chodil si pro fígle, jak na holky, protože já tu byl ten 'citlivější' a věděl jsem, co na opačné pohlaví platí. Aby taky ne.. Jsem gay, ale to on neví, vlastně to neví vůbec nikdo.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Neměl jsem u něj žádnou šanci, ale já ho potřeboval, protože jsem věděl, že jedině on mě dokáže rozesmát. Věděl jsem, že jedině v jeho stínu můžu zářit.

Hi :-)

Doufám, že Vás to alespoň trochu zaujalo a bude se Vám tenhle příběh líbit. Za každou připomínku, pochvalu, ale i kritiku budu vděčná! :-)

(jen tak btw. Harold je nejúžasnější stvoření na zemi a rozhodně ne, odporná nula:-DD)

Enjoy <3