Deník morčete

5.3.2016

Dneska byla Bára dopoledne konečně domáá! Jupíí! No, ale stejně vstávala až v deset, takže nic moc... Aspoň jsem se mohla v klidu válet v domečku.

Dopoledne mě opět dala do přepravky a pustila mě po té nové místnosti, co jsem poznala včera. Dala mi mrkvičku, ale neměla jsem čas ji sníst. Tak ji potom dojedl Čikouš. Později jsem zase začala bobkovat, takže jsem musela znova do tý odporný věci. Nechala mě tam s jistotou, a odešla do jiné místnosti. Tím směrem jsem ještě nešla. Když jsem se snažila vyskočit, nejdřív to nešlo. Došlo mi, že se musím odrazit. Zkusila jsem to a - tradáá, vyšlo to. Běžela jsem za Bářiným hlasem. Když už jsem tam skoro byla, něco mě zaujalo. Byly to zavařovací sklenice, zajímalo mě, jestli v nich náhodou nejsou granulky... Očuchávala jsem je, a napadlo mě na ni vyskočit. Odrazila jsem se, a skočila jsem na ni. V ten moment se ta sklenice zhoupla a spadla i se mnou. Nerozbila se, ale Bára i s její mámou se otočily, a koukali na mě jak na vyjukaný morče, vedle kterýho leží zavařovací sklenice. Bára mě čapla, potulila, dala do přepravky a odnesla nahoru do terárka.

Odpoledne mě znovu vytáhla, a nechala běhat po pokojíku. Potom na mě začala pořád volat, a když jsem k ní přiběhla, dala mu kousek okurky a hladila mě. Odběhla jsem na mé oblíbené místo - za sudem s plyšáky. Ale vchody tam byly ucpané obříma plyšákama. Což mě dost naštvalo. Bára na mě pořád volala, a dávala mi okurky. Konečně mi docvaklo, že se mě snaží naučit to, aby když mě zavolá, tak mám k ní hned běžet a ona mi dá okurku. Když už okurky došly, začala mě fotit. Pořád opakovala, jak jsem šikovná, a jaká jsem modelka, atd. Vždyť já vím...