I Will Kill You!

Jsi to ty?

Ráno jsem vstala s úsměvem na tváři a těšila se na to až uvidím Bell.
Oblékla jsem si předem vybrané oblečení a šla jsem ke stolu kde mi máma udělala snídani.
Pak už mi zbývalo si jen vyčistit zuby, upravit si vlasy, popadnout dárek a vyrazit za Bell na její oslavu.
To jsem taky udělala a vydala se za ní.
Vešla jsem vrátky, které byli jediným vstupem v oplocení domu, vyšla jsem dva schody a přistoupila k velkým dveřím. Byla jsem malá a proto jsem musela stát na špičkách, abych zazvonila.
Jak už bylo zvykem zazvonila jsem dvakrát, než se někdo uráčil jít otevřít.
Nakonec se tak stalo a já zírala do očí Belliina otce.
Vypadal jinak, než před smrtí jeho manželky a Belliiny matky.
Pozdravila jsem, jak bylo slušné a jak se od mladšího očekávalo.
Usmál se a pozval mě dál.
Na bytě se nic nezměnilo, stále tam byla kombinace bílé a zelené, tak aby to k sobě ladilo.
Belliin otec mě pozval do obývacího pokoje a nabídl sklenku džusu, souhlasila jsem.
Posadila jsem se na zelenou pohovku a koukala se na televizi, která byla za skleněným stolkem před pohovkou.
Belliin otec mi přinesl sklenku džusu a já slušně poděkovala.
Netrvalo to dlouho a přišla i Bell, ale tu jsem vůbec nepoznala.
Vypadala úplně jinak než kdy před tím, skoro jsem se až zděsila že jí někdo unesl a přišel místo ní. V mém věku tato myšlenka byla naprosto normální. Nebyla to ta Bell, kterou jsem dřív znala, byla to úplně jiná osoba. Měla tmavé vlasy, které dřív byli světlé až skoro bloďaté, oblečená byla do černa a obličej měla propadlí jakoby byla bez života.
Tiše jsem polkla a pozdravila jsem jí.
Vstala jsem z pohovky a chtěla jí obejmout jako vždy předtím když jsme se zdravili, to mi ale nevyšlo a Bell mě odstrčila stranou.
Posadila se na pohovku a neřekla jediné slovo.
Belliin otec začal na stůl nosit křupky, čokoládu, sušenky a všechno co k oslavám patří.
Když už bylo vše připravené Belliin otec rozhodl že by bylo fajn si dát dárky.
Vyběhl schody a po ani né jedné minutě je seběhl s dárkem v ruce.
,,Bell" řekl otec ,,Jsi už velká a půjdeš do školy. Přeji ti vše nejlepší k tvým narozeninám." Mírně se pousmál a předal Bell dárek. V tom momentu jsem si uvědomila, že je řada na mě a tak jsem spustila ,,Vše nejlepší k tvým šestým narozeninám,..." usmála jsem se, ale Bell měla stále stejný pohled, pohled vraha.
Předala jsem jí dárek na který nijak zajímavě nereagovala.
Její pohled mě velmi znervózňoval, zírala mi přímo do očí a já tak nějak tušila, že se mě svým pohledem snaží zabít.
Už jsem si přála, abych byla doma, což se mi po půl hodině podařilo.
Snědli jsme dort, koukali na televizi a pak už přicházel čas jít domů. Tak jsem se rozloučila s otcem Bell a šla jsem se rovnou vyspat.