Když jsem se probrala, hlava mě trestila, tělo jsem měla celé napnuté a v obouch zápěstích mi vystrelovala prudká bolest. Neměla jsem pevnou půdu pod nohama a už vůbec jsem nebyla v autobusu. Pohled se mi zaostril a já teprve viděla, kde jsem. Podívala jsem se naproti sobe, kde se přes celou zeď táhlo jedno velké zrcadlo. Ten pohled mě vyděsil. Holé, šedé, oprýskané zdi a žádné dveře. Uprostřed ze stropu visely ohromné řetězy s okovy, které mi obepínaly obě zápěstí a pas. Z rozdrásaných zápěstí mi po těle začaly stékat kapky vroucí krve a já si uvědomila, že už tu musím nějakou tu dobu viset. Co když mě tu nechají takhle umřít ? Jsou to bezcitní zabijáci! Sotva jsem si po myslela, co se mnou bude, zrcadlo naproti mně se začalo třást. Otočilo se dokola, jako dveře v obchoďáku a zpoza zrcadla se objevil mladík. Chvíli tam jen tak stál se skloněnou hlavou. Potom ke mně opatrně vzhlédl a vzápětí hned odvratil pohled, jako by mě nechtěl takhle vidět. Byl to ten kluk z autobusů ten se zelenými oči. Sledovala jsem jen kluka se zelenýma očima, že jsem ani nepostrehla, že v místnosti je další muž. Muž měl na sobě černou zlodějskou kuklu a v ruce držel značkovou cestovní tašku. Prohlížel si mě od hlavy k patě jako obrázek v galerii. Kluk se zelenýma očima se se skloněnou hlavou přesunul směrem k zrcadlu, promluvil něco jazykem, kterému jsem vůbec nerozumněla, věnoval mi poslední pohled a zmizel za zrcadlem.
