Když hvězdy září / !příběh v rekonstrukci!/

Procházka 3/3

Seděla jsem na lavičce a mezitím, co mi poslední paprsky Slunce hřály na záda, jsem dojídala svou zmrzlinu. Koukla jsem se na čas a bylo 1:56. Rozhlédla jsem se kolem, jestli už nejde Niall. Koukla jsem se na každou stranu ulice a nikde ani noha, jen jsem přes ulici viděla přeběhnout dvě veverky, které pak zmizely v korunách stromů."Tady by se tak krásně fotilo" pomyslela jsem si. Už jsem se chtěla opět otočit, když v tom z poza rohu budovy vyšla osoba. Chvíli mi trvalo rozpoznat obličej, než jsem zjistila, že je to Niall.

*N*

Vytáhl jsem si ze skříně to co mi padlo k ruce a oblékl jsem to. Vyndal jsem si z druhých džín peněženku a zkontroloval, zda jsou tam nějaké peníze. Něco tam bylo, ale i tak jsem sáhl do mé pokladničky a vzal několik liber. Peníze se hodí vždy. Dal jsem je do peněženky a tu následovně dal do levé zadní kapsy, kam ji dávám vždy.

Před zrcadlem jsem si pročísnul rukama vlasy a ještě se navoněl. Cestou z pokoje ke dveřím domu jsem posbíral mobil a brýle. U dveří jsem si obul svoje bílé Nike, vzal klíčky z háčku a vyšel domu. Ten jsem následovně zamkl a klíče jsem si dal do kapsy, mobil do druhé a brýle si nasadil na oči. Na to, že je listopad Slunce ještě září hodně. Vyrazil jsem směrem k místu, které bylo domluvené. Rozhodl jsem si že si vezmu autobus. Sedl jsem si do autobusu a pozdravil řidiče. Možná se divíte, že neplatím. Mám totiž předplacené jízdenky na rok, takže vždy ukážu kartičku, kterou mám na klíčích. Ale většinou už mě znají, tak ji ukazovat nemusím.

*J*

Slunce mu zářilo do obličeje.Měl na sobě světle modré džíny, bílé Vans boty, bílé polotílko s potiskem Londýna a v jeho vlasech spočívaly černé brýle, které si následovně nasadil. Levou ruku měl v kapse a v pravé držel telefon. Trochu jsem se usmála a pozdravila ho. Pozdrav mi opětoval a doplnil: „Jsem rád že tě znova vidím a hrozně ti to sluší" usmál se. Poděkovala jsem a pomalu jsme vyrazili do města. Cestou jsme si povídali a poznávali se. Dověděla jsem se o něm spousty věcí. Když už jsme se trochu poznali, rozhodla jsem se mu oznámit, že nosím naslouchátka, protože mám vrozenou vadu sluchu a trpím středně silným ohluchnutím. Bála jsem se co na to řekl ale on řekl: „To nevadí, jsi originální" Usmál se a objal mě kolem ramen. To mě zahřálo u srdce a chvílemi jsem si myslela, že by o mě mohl mít opravdu zájem. To bych byla nejšťastnější holkou na světě. Hned jsem tu myšlenku ale zahnala hluboko daleko do pozadí mého vědomí a dál si povídala s Niallem. Nečekala jsem to, ale chtěl o mých naslouchadlech vědět víc. Tak jsem se pustila do dlouhého povídání.

Cesta do centra města mi docela utekla a hned jsem se ocitla v parku, který byl teprve nedávno otevřený. Ještě jsem tu nebyla, ale už od pohledu z autobusu jsem věděla, že bude hezky vypadat a stane se místem odpočinku pro obyvatele Londýna. Dorazili jsme do parku a jakmile jsme se dostali pod střechu z korun stromů. Zahalil nás stín a hned se trochu ochladilo. Sem tam si Slunce našlo cestu skrz volná místa mezi stromy a při našem štěstí to bylo nad lavičkou, která byla volná a odlehlá, takže jsme měli klid. Posadili jsme se a podzimní Slunce nám svítilo do zad. Chvíli jsme byli ticho, ale pak se zničeho nic Niall šepotem zeptal : ,, Slyšíš to?" zeptal se mě. ,,Co?" odpověděla jsem otázkou. ,,To ticho" zašeptal, jakoby to byla nejtajnější věc, co mohl říct. Ironicky jsem se zasmála, protože tohle nenávidím. Vždycky na to naletím. Ještě chvíli jsme se kochali parkem a občas okomentovali lidi co kolem prošli. To nás ale přestalo bavit, a tak jsme si zase začali povídat.

Během povídání jsme se dostali k tomu, že bychom už mohli zajít na to kafe, které bylo původně hlavním cílem naší, řekněme, schůzky. Vyrazili jsme tedy do části města, kde jsou restaurace a do oka nám padla kavárna Starbucks. Bez jakéhokoliv zaváhání jsme vešli dovnitř a našli si místo v horním patře, kde nebylo moc lidí a bylo to tam komfortnější, protože tam byla spíše křesla, ticho, na poličkách knihy a pokojové rostliny a hlavně na nás nekoukal každý druhý kolemjdoucí jako na zboží vystavené ve výloze. Dala jsem si přes židli kabát, aby ostatní věděli, že je obsazeno a nesedli si sem. Protože k odpoledním hodinám už bývá většinou plno a není zde jediné místo. Někteří lidé tu stráví celý den u knihy a jejich zákusek, který si ráno objednali, dojídají až k večeru. Já sem chodím hodně často, hlavně sem chodím, když máme nějakou práci ve škole. Tady se mi učí, či pracuje nejlépe.