Když hvězdy září / !příběh v rekonstrukci!/

Her Smile

*N*

Než jsme se s klukama rozhodli, že naší dnešní zkoušku nezkoušku ukončíme, uběhla asi hodina. Všechno jsme povypínali, uklidili. Zamkli plechové dveře a vyšli ze suterénu do Zaynova bytu po dřevěných schodech. Pokaždé když na ně někdo vstoupil, tvářily se, že ho každou chvíli pošlou přímo dolů do tmy spolu s prachem a kusy dřeva, z jejich částí. Pod mými kroky naříkaly, ale o něco méně než dveře. I přesto mi z toho nepříjemného zvuku lezl mráz po zádech. Když jsme všichni vyšli do bytu, poslední z nás zavřel dveře do suterénu a všichni se po chodbě bytu vydali ke vchodovým dveřím.
  Rozloučil jsem se s klukama a vyrazil domů. Nechtěl se mi jít pěšky a tak jsem si sedl na zastávku a vyčkával na nejbližší autobus. Jak jsem seděl na té zastávce, všiml jsem si, že naproti se pyšní úplně nový park s rybníčkem uprostřed. Předtím tam byl zaneprázdněný listnatý lesík, kam skoro nikdo nechodil. Bylo to takové feťácké doupě, proto se toho lesíka všichni stranili a obcházeli ho obloukem. Nyní tam byly maminky s dětmi, které skotačily na houpačkách vedle rybníka a užívaly si poslední paprsky Slunce. Pohledem jsem ukotvil na Klukovi, starém asi jako já jak si hraje s malou asi sedmiletou holčičkou, pravděpodobně sestrou. Dívka běhala okolo kluka a on se jen smál. Najednou se holčička zastavila začala dělat hromádku z listí, kterého bylo v tom parku moře. Kluk se k ní sklonil a něco jí povídal a pak jí začal pomáhat s vytvářením hromádky. Pořád si spolu povídali a smáli se. Když byla hromada tak půl metru vysoká, kluk odstoupil a malá holčina se rozběhla a s radostí do hromady skočila. Listy se najednou vznesly do vzduchu a postupně se vracely k zemi. Holčička se vesele a nahlas smála a koukala na kluka který jí jen  s úsměvem pozoroval.
   Z pozorování této dvojice mě vytrhl přijíždějící autobus, který mi zaterasil výhled na park. Zvedl jsem se z lavičky a nastoupil jsem do autobusu. Pozdravil jsem řidiče a sedl si hned na první sedačku za ním. Ještě předtím než jsem se usadil na sedačku, porozhlédl jsem se po autobusu, který byl téměř prázdný. Jen na druhé straně seděla paní s kočárkem a vedle ní seděl malý kluk koukajíc z okna autobusu. Usmál jsem se na paní, která mě pozorovala a usadil jsem se k oknu. Zašátral jsem v kapsách džín a vyndal si mobil a sluchátka, která byla klasicky zamotaná takovým způsobem, že někdy přestávám věřit, že to někdy rozmotám. Po pěti minutách rozmotávání jsem uspěl a konečně zapojil sluchátka do mobilu. Nasadil jsem si je do uší a zapnul na Spotify svůj oblíbený playlist.
   Netrvalo dlouho a už jsem opět plaval v proudu myšlenek a přitom jsem si prohlížel ulice, kterými jsme projeli. Cesta ke mně domů trvá autobusem přibližně 20 minut, ale to mi nijak nevadí. Chvíli jsem se zaposlouchal do písničky, ale pak si moje mysl rozpomněla na dnešní odpolední příhodu s Jessicou a od té chvíle jsem ji ze záhadného důvodu nedokázal dostat z popředí mysli. Koukl jsem na čas a bylo právě 16:03. Počítal jsem, že budu tak ve čtvrt doma u televize. Se sluchátky v uších netrvalo dlouho a autobus už zastavoval na zastávce u mého domu. Ano je mi 19 let a mám svůj dům. Všechno je možné. Díky brigádám jsem si na něho šetřil. A všechny peníze které jsem dostával k Vánocům, narozeninám za vysvědčení atd. jsem si asi od 13 let dával stranou. Jako dárek k narozeninám mi rodiče zaplatili zbytek peněz co jsem nestihl našetřit. Jsem jim za to navěky vděčný, ale bylo mi zvláštní opustit svůj rodný dům hned po dovršení plnoletosti.
   Vyndal jsem sluchátka z uší a aniž bych se obtěžoval jsem vypojit z telefonu jsem je spolu s ním strčil do kapsy.rozloučil jsem se s řidičem autobusu. Milá paní s dětmi už asi vystoupila na předchozích zastávkách, jelikož její místo bylo prázdné, ostatně jako všechna místa v autobusu, až na to mé. Vyskočil jsem z autobusu a vykročil směrem k mému domu.
   Vyndal jsem klíče od domu a odemkl jsem dveře. Očistil jsem si podrážky o rohožku a vstoupil do domu, kde většinu dne vládne ticho a i když jsem doma, ticho slídí v každém rohu mého domu a je se mnou všude. Abych toto ticho zahnal, zapnul jsem televizi. Projel jsem všechny programy, ale nic mě nezaujalo. Nechal jsem tam aspoň BBC. Přesunul jsem se do kuchyně spustil jsem kávovar, dal na něho hrnek na kávu a mezitím co se i připravovala káva, otevřel jsem v obývacím pokoji balkonové dveře na zahradu aby se vyvětral dům. Vrátil jsem se do kuchyně a kafe už vonělo po celé místnosti. Nasypal jsem si do hrnku lžičku cukru a šel jsem si sednout k televizi.