Když hvězdy září / !příběh v rekonstrukci!/

Den kdy to začalo

,,Mami , Pospěš si,přijedeme pozdě” křikla jsem na mamku, která mě měla odvézt na oslavu mé nejlepší kámošky Bethany, ale říkám jí jen Bet. Známe se už od plenek. ,,Už běžím!” uslyšela jsem mamku a chvíli po tom klapot máminých lodiček. Rychle jsem popadla kabelku, tašku s věcmi na přespání a to nejdůležitější, dárek pro Bet. Je to ten největší dárek který jsem jí kdy koupila. Taky je k tomu důvod slaví osmnáctiny, doufám že se jí bude líbit. Vybírala jsem ho přes dvě hodiny a jsem s ním vcelku spokojená.

***

Asi je na čase se také představit. Jmenuji se Jessica Brown a pocházím z Londýna, přátelé mi říkají jen zkráceně Jess nebo někdy mojí dlouholetou přezdívkou Děsoň. Mám medově hnědé, jemně vlnité vlasy, které mi sahají po boky. Moje oči se pyšní čokoládově hnědou barvou. Mám hrozně ráda hudbu a knihy. Mou oblíbenou skupinou jsou  One Direction, ale už to není takový zápal k nim jako dříve. Dalo by se říci že už je skoro neposlouchám.teď k tomu, jak vlastně vypadám.Jsem  osoba vyššího vzrůstu a nejsem zase úplně hubená, ale zase ani tlustá.Řekla bych že mám prostě pár centimetrů navíc. Jsem bohužel jedináček ale někdy jsem i ráda protože mám svůj vlastní pokoj s koupelnou a šatnou. Co se týče mé povahy, jsem  spíše nenápadná a tichá. Příliš se nehrnu mezi lidi, které neznám. Proto spíše zůstávám u svých dlouholetých přátel se kterými se cítím dobře a nebojím se promluvit nebo jakkoliv na sebe upoutat pozornost. Myslím, že zatím je to vše, co bych vám mohla povědět o mé skromné osobě. Teď pojďme zpět k mému vyprávění o nejlepším období mého dosavadního života.

***

Nasedly jsme do našeho černého bmw. je to strašně hezké auto a i když už má za sebou nějaký ten pátek a kilometr, staráme se o něj jako by bylo včera vyrobené a podle toho i vypadá. Mamka mi nedávno sdělila, že mi ho dá k   mým osmnáctinám, protože dostane služební auto. Takže už se těším. O řidičský průkaz si jdu zažádat až v pondělí, takže mám celý víkend, abych se vyspala a v pondělí tam byla včas. Cestou do domluvené ulice jsme s mamkou debatovaly o různých  věcech a když jsme dorazily do ulice ve které se nachází ta restaurace, kde se měla oslava konat, mamka přibrzdila u chodníku a já vystoupila. Počkala jsem až mamka odjede a ještě jí na rozloučenou zamávala. Čekala mě cesta po dlouhé ulici, ale to mi nějak nevadilo. Ráda se jen tak procházím městem a odhaluji jeho tajemství a hledám nové věci, kterých jsem si předtím nevšimla.Procházím se ulicí a očima hltám tu krásu podzimního vzhledu města. Slunce stále vehementně zářilo, ale už nevydávalo takové teplo jako před pár týdny. To už nutilo obyvatele města oprášit své podzimní bundy a kabáty ze skříní.I já mezi ně patřila.
Měla jsem na sobě smetanově hnědý zavazovací kabát, který ale měla rozvázaný.Pod kabátem se skrývaly moje nejoblíbenější šaty. Šaty měly lehký odstín lososově růžové.Jejich sukně mi sahala po kolena. mé paže byly v šatech odhaleny, ale i přes to mi nebyla zima.Jelikož ramena pokrývala látka širších ramínek šatů, přes kterou splývaly jemně zvlněné vlasy a zakrývaly tak částečně odhalená záda.Šla jsem tichou ulicí, kudy projelo sotva jedno auto denně a jedinou známkou po lidské bytosti mi byla postarší paní, která právě vcházela do svého domu. Chodník pokrýval pestrobarevný koberec z listů javorů, které se důstojně tyčily podél silnice a tvořily tak jakýsi  předěl mezi silnicí a klidem v obytných domcích.Vytvářelo to tak příjemnou atmosféru nadcházejícího podzimu, který mám ze všech období nejraději.
   Z kochání mě vytrhlo zabzučení mobilu, který jsem měla v kapse kabátu. Vyndala jsem ho a rovnou zkontrolovala čas. Poté jsem se koukla kdo je narušitelem běhu mých myšlenek. Byla to mamka a Bet. Mamka mi psala před 10 minutami, ale já to asi neslyšela a druhá zpráva  byla od Bet. Zpráva byla nad mé očekávání stručná. Bet se mě jen ptala kdy dorazím. Měla jsem ještě 15 minut do začátku oslavy, ale napsala jsem jí že za 20 minut. Přeci jen toulám se touto ulicí už  dobrých 10 minut. Nerada na podzim chodím rychle, protože pak nestíhám vnímat jeho krásu. I když se podzim každý rok opakuje, jako každé jiné roční období, přijde mi že je pokaždé jiný a pokaždé má svoje zvláštní kouzlo klidu. zatímco jsem psala zprávy, periferním viděním jsem si všimla ,že už jsem  u přechodu. Žádná auta jsem neslyšela, tak jsem se dále soustředila na telefon a dárek v druhé ruce aby mi nespadl, a chystala se přejít nedávno nabílený přechod. V tom se ozval, ticho trhající hlas „Stůj!!” a někdo mě chytl za paži a stáhl mě zpět mezi listí na chodníku. Samým leknutím se mi zatmělo před očima a upustila mobil i dárek na listy pokrytý chodník. „Málem si dobrovolně vstoupila pod kola auta, jsi v pořádku ?” promluvil narušitel, i když nyní bych měla říci zachránce. „Ehm.. jo jsem. Myslela jsem že nic nejede.” vyblekotala jsem  ze sebe.
   Začala jsem zvedat tašku s věcmi a dárek pro Bet, který jsem následovně prohlédla krabici, jestli na ní nejsou nějaké kosmetické škody a pro jistotu koukla i na dárek. Vše bylo v naprostém pořádku. Když jsem začala hledat svůj mobil, polil mě mráz a horko najednou, když jsem ho viděla na zemi displejem dolů. Sebrala jsem všechny své síly, začala se modlit ke všem bohům a natáhla ruku abych ho zvedla, ale zachránce byl rychlejší. „To jsi nemusel, ale díky.” Koukla jsem na něho a usmála se. On mi úsměv opětoval a řekl mi že je to to nejmenší co pro mě mohl udělat. „Lidi si pomáhají, ne?” řekl téměř řečnicky. Odpověděla jsem mu jen přikývnutím. Začala jsem mu děkovat za záchranu a zeptala se jak je na tom můj mobil.On zničeho nic udělal pukrle, podal mi telefon a pravil: „v nejlepším stavu.” Začala jsem se nahlas smát a pořád jsem si ho prohlížela. Byl to docela pohledný šohaj, jak já říkám. Byl asi o 10 cm vyšší než já, měl  krátké světle hnědé vlasy v rozcuchu, který akorát dodal ležérnost jeho stylu oblečení. To co mě nejvíce zaujalo byly jeho oči. Byly modré jako nebe. Takhle jasně modrou barvu očí  člověk jen tak nevidí. Tím, co měl na sobě jsem se moc nezaobírala, ale i tak vám to popíšu. Měl světlé džíny, bílý nátělník a přes něj rozepnutou kostkovanou košili s krátkým rukávem. Košile byla laděná do modro bíla a sem tam se mihla i šedá. Neznámý šohaj se rozhodl že se mi představí. „Jsem Niall, jen tak pro info” zasmál se. „Já Jsem Jess, Jessica.” Oba jsme se zasmáli a ještě chvíli povídali o té příhodě a pak se zničeho nic Niall zeptal na číslo. Číslo jsem mu dala mileráda, jelikož mi zachránil život a je to fajn kluk. V tu chvíli jsem si všimla času na  jeho mobilu a zjistila, že už mám jen pět minut. Chtě, nechtě jsem Niallovi musela oznámit, že budu muset pokračovat ve své cestě k restauraci. Rozloučili jsme se, já si vzala všechny věci, mobil pro jistotu strčila do kapsy a vyrazila jsem.„Napíšu ti na Whatsapp!” zavolal na mě z dálky a zamával mi. Já mu to s úsměvem opětovala  a vydala se vstříc restauraci na druhé straně přechodu.