Realita

Začátek

     Po zdravotní zkoušce jsem šla domů.Každý krok pro mě byl stále těžší a těžší.Myšlenky  mi proudily celou hlavou.Přemýšlela jsem,to má asi tak po zkoušce každý taky ,smíšené pocity strachu ,odvahy .Bylo mi čím dál hůř, už jsem viděla jenom obrysy větších budov. Najednou jakoby se mnou někdo třásl, nohy se mi podlomily a už jsem ležela na zemi.Celé černo před očima ,jen cítím malé drobné kameny pod hlavou.Chvíli jsem přemýšlela ,kladla si otázky !Ale nakonec jsem si  uklidnila dech ,zpomalila tep. Pootevřela jsem oči a nad mnou černá obloha.Byla tma  a já se bála jít další ulice sama.V noci se spousta odpadlíků snaží najit něco k jídlu v naší popelnicích. Mají otrhané oblečení, někteří ani né boty.Zrychlila jsem tempo až najednou vidím za sebou tři odpadlíky,běžela jsem.Prudce mě něco zastavilo.Někdo mě držel za ruku a šeptal :,,Osudu neutečeš,každý má strach".Ohlédla jsem se a za mnou stojí muž v hnědé bundě ,nespíš odpadlík.Trhla jsem sebou a co nejryleji co mi nohy stačily....

       Celá udýchaná jsem stála před prahem našich dveří.Otevřela jsem je,pomalu vešla dovnitř.Slyšela jsem hlasy jakoby se někdo hádal postavila jsem se za roh a poslouchala:,,Nemůžeme jí tam nechat,Erik jí navždy neuchraní,naliju jí nějaký lék do pití ať je jí špatně možná ji uznají za neschopnou.",,Ne,nebude zbabělá každý to zvládl ona taky."....první pocit byla zlost na mamku ale zároveň jsem byla ráda že mě chce chránit.Polykala jsem slova kterými bych argumentovala proti nim.Teď už vím že musím výcvik ukončit jako vítěz .Nemůžu si pořád hrát na malou holku.Vešla jsem za nima do místnosti.Měli strach v očích z toho že jsem je slyšela.Začali mě obímat a trochu nadávat kde jsem tak dlouho byla.Mlčela jsem neboť vím že bych řekla něco čeho bych litovala...Myslela jsem že na to za pár minut zapomenu...ale nestalo se.Bez večeře jsem rovnou šla spát .Peřinu jsem si dala úplně až k bradě,myslela jsem že když půjdu spát bude to lepší ale ještě víc jsem myslela na  zítřek ,na náš poslední rodinný den.