Najednou někdo zazvonil a já se šla podívat kdo. Otevřela jsem dveře, ale nikdo tam nebyl. Zavřela jsem je a šla zpátky do obyváku. Chtěla jsem si vzít své kakao, ale u mého hrníčku s medvídkem byl světle modrý papírek se vzkazem.
Naomi, Snad se nebojíš. -L
Naomi
Stále jsem očima tikala po modrém papírku svírajíc ve svých rukách. Nechápala jsem to. Od koho to je? proč mi píše zrovna toto? Začala jsem se ohlížet kolem sebe a hledala jsem jen malý náznak něčí přítomnosti.
,,Halo? Je tu někdo?'' jenže když se nikdo neozýval začala jsem se vážně bát.
,,Tohle není vtipný!? Vylezte!'' S třesoucím hlasem a strachem v očích jsem se snažila opět zachytit kohokoliv v mé přítomnosti. Ale marně. Dopila jsem rychle své kakao a šla dát hrnek do myčky a papírek vyhodila do koše.
Šla jsem do svého pokoje kde jsem si vzala triko na spaní, ručník a čisté spodní prádlo a vydala jsem se do koupelny. Napustila jsem vanu a dala do ní jahodové bublinky. Vlezla jsem si opatrně do vany a ponořila se do bublinek až po krk. Zavřela jsem oči a začala relaxovat. ,,Trošku si pohrajeme!''Jeho teplý dech na mých rtech. Jeho dech, který šel cítit po alkoholu. ,,Děvko!'' Mé roztrhlé triko. Jeho rty které se třely o mé! Ryan! Prudce jsem otevřela oči a pokoušela jsem se zklidnit můj zrychlený tep a mé rychle bušící srdce. Abych řekla pravdu...bojím se. Bojím se že Ryanovi zase něco přeskočí přes nos a udělá to znova.
Ještě chvíli jsem zůstala ve vaně a pak jsem se rozhodla že už je vážně čas jit spát. Vylezla jsem z vany a oblékla jsem se do již připravených věcí. Přišla jsme do mého pokoje a vytáhla jsem si oblečení na zítra do školy. Vzala jsem si bílé tilko a k tomu o trochu volnější a kratší vínové triko, černý rifle, černou mikinu nebo svetřík a světle šedou šálu. Všechny tyto věci jsem si dala na židli a šla jsem ke své posteli. Než jsem ale do ní stačila vlézt, uviděla jsem opět nějaký malý papírek tentokrát ale růžové barvy. Vzala jsem si ho a přečetla.
Dobrou a sladké sny má Naomi :-*
Nějak sem to neřešila a tak jsem si ho dala na stůl a šla si konečně lehnout s pocitem, že tady doma jsem v bezpečí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ráno jsem se probudila tak nějak sama od sebe. Podívala jsem se rozespale na mobil a když jsem zjistila že je 7:22 tak mě ospalost hned přešla. Sakra! Sakra! Rychle jsme šla do koupelny kde jsem si vyčistila zuby, rozčesala vlasy, nanesla trochu korektoru na mou plet a dala si řasenku. Pak jsem rychle běžela do pokoje, kde jsem si oblékla naštěstí už včera připravené oblečení. Ještě jsem na sebe nastříhala mou oblíbenou vůni BrunoBanani a rychle jsem běžela do chodby kde jsem si nazula své černé vans a popadla jsem svou kabelku kde jsem si včera dala učení a ted mezi tím vším spěchem jsem do ní stihla dát vonavku, klíče. Podívala jsem se na mobil a bylo 7:34 . Vyběhla jsem ven rychle zamknula dveře do baráku. Chvilku jsem běžela, ale jelikož jsem byla z toho všeho úplně vyčerpaná tak jsme šla rychlím krokem. Kolem mě jezdili auta a mě strašně lákalo nějaké z těch aut stopnout. Podívala jsme se znova na mobil a ten mi ukazoval že je 7:41 a to znamená že za 19 minut nám začíná vyučování a já vůbec nestíhám protože bydlím kus od školy a ted nejsem ani v polovině. Od školy ke mě domů to jsou 4 km. Normálně mi cesta trvá autobusem 10 minut. Nikdy jsem pěšky nešla takže hádám, že mě to bude trvat asi tak 25 minut.
