Jenže asi po 5 minutách jsem si všimla. Že nejedeme směrem ke mě domů, ale úplně opačně. ,,Harry? Kam jedeme.'' Znervozněla jsem. ,,Neptej se. Uvidíš sama.'' Podívala jsem se na něj stejně jak on na mě. Věnoval mi úsměv, ale já se radši otočila a sledovala míjející krajinu kolem nás.
Asi po deseti minutách když jsme projížděli mezi auty, mi Harry položil ruku na stehno a hladil mi ho palcem. Pod jeho dotykem jsem se zachvěla a všude po těle mi naskočila husí kůže. ,,Neboj se.'' Zasmál se, ale svou rukou mě pořád hladil po stehně. ,,To se ti řekne.'' nadechla jsem se , zavřela oči a s výdechem jsem zaklonila hlavu tak, abych se opřela o opěradlo.
Auto jelo rychle. Občas jsme vjeli do díry tak auto poskočilo, ale jinak to přes všechen ten strach a přes ty smíšené pocity co se ve mě nahromadili, byla úžasná projížďka. Otevřené okýnka nám přiváděla čerstvý teplý vzduch a klidná písnička hrající v rádiu doplnila atmosféru. Asi po hodině auto zastavilo. Prudké světlo pouličních lamp mi vypalovalo oči, a tak pro mě nebylo vůbec snadné soustředit se na místo, kam mě Harry dovezl.
,,Tak jsme tady.'' řekl Harry když otevřel dveře spolujezdce. Měl na očích černé sluneční brýle a já tedy nemohla poznat žádnou z jeho emocí. ,,Kde to jsme?'' zeptala jsem se opatrně. ,,Toto je moje místo.''
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Můžeme sem?'' zeptala jsem se když jsem Harryho následovala nahoru po schodech. ,,Ne. Ale stojí to za to.'' Když jsem vyšli asi tak 200 schodů objevili se před námi dveře. Harry otevřel a společně jsme vyšli na střechu budovy. Sedli jsme si na zem a já se snažila uklidnit můj dech. Právě jsme seděli na střeše jedné z nejvyšších budov tady a bylo to úžasně. Vítr čechral mé i harryho vlasy. Měla jsem smíšeně pocity. Sedím, pro mě se skoro neznámým klukem, na střeše té nejvyšší budovy tady ve městě. A nejenom že mám strach z výšek, ale taky mám obavy z toho, že nás tu někdo najde.
Pootočila jsem hlavu doleva a podívala jsem se na Harryho. Na očích měl stále sluneční brýle, ale i přesto jsem poznala, že má zavřené oči. Pozorovala jsem každý jeho detail. Každý milimetr, každý záhyb jeho tváře, avšak chybu jsem nenašla. Byl pěkný to ano, ale nic mě k němu netáhlo. Mé oči jezdili po jeho profilu až se setkaly s jeho smaragdy. Odvrátila jsem zrak a trochu jsem se začervenala. Bylo mi trapně.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Chodil jsem sem se svým tátou když jsem byl malý.'' opět jsem se na něj podívala. Povzdychl si a sundal si brýle. ,,Brával mě sem po každém mém zápasu v hokeji.'' dával si na čas. Každou větu říkal... zraněně a jakoby z donucení. ,,Sedávali jsem přesně tady. Přesně tady. Pod námi jen strom a lidi.'' Svůj pohled přesunul ze mě na noční město. ,,Víš, vždy jsem si říkal, proč mě neshodil? Co mu bránilo v tom mi ublížit nebo mě dokonce zabít?''
,,Harry nemusíš když...'' ,,Ne. Chci abys to věděla. Tak dlouho to v sobě kurva že dusím a už to musím říct.'' trochu jsem poposkočila. Zmateně jsem se podívala na Harryho, ale byl úplně v klidu. ,,Proč by to dělal Harry?'' Pozvedla jsem pravé obočí a Harry se na mě podíval. ,,A proč by zabíjel mou matku, Naomi?'' ,,J-já..'' ,,Jsi hezčí když mlčíš.'' skočil mi do řeči a opět se zahleděl dolů na osvícené ulice. ,,Někdy nás lidi co nás milují zraní, zatímco lidi co nás nenávidí nám jednou pomůžou.'' s těmito slovy se zvednul a otáčel se k odchodu.
Rychle jsem vstala a doběhla jsem Harryho. Beze slov scházel schody a já viděla pouze jeho záda a zatlé pěsti. Šel rychlým a tvrdým krokem a já měla co dělat, abych nespadla ze schodů. Sice bych se mohla chytnout zábradlí, ale po pravdě, štítila jsem se ho více než sousedova psa, který vypadal, že už několik let neviděl vodu a kartáč.
Tohle místo jsem si oblíbila. Stará opuštěná budova, která má své kouzlo. Možná by ale nebylo od věci opravit schody a nebo mít na zádech padák, kdyby náhodou někter schod vypověděl službu. ,,Harry, prosím počkej na mě.'' řvala jsem po mohutné postavě, která se ode mne vzdalovala. Schody jsem brala po dvou a i přes to, že jsem málem několikrát upadla, vyšla jsem za chvíli ze staré budovy. Harry stál u svého auta. Zády se opíral o dveře spolujezdce a v pravidelných intervalech si potahoval ze své cigarety. Díval se na mě. Prohlížel si mě a na tváři mu objevil malý úšklebek. ,,Co je?'' řekla jsem zmateně. ,,Sešla si pár schodů na jsi udýchaná jako bys šukala celou noc.'' červen se mi nahrnula do tváří. Sklopila jsem hlavu, aby si toho ruměnce ve tvářích nevšiml.
,,Nastup si.'' řekl s cigaretou u pusy. Bez jediného slova jsem nasedla do auta a krátce po mně i Harry. ,,Kam jedeme?'' zeptala jsem se když se auto rozjelo.
,,Jedem tam kam jsem utíkal před tátou.'' řekl a sjel na cestičku, která vedla do lesa.
Omlouvám se! Já vím..jsem strašná, ale upřímně jsem tady na wattpadu ted moc často nebyla. Doufám, že se vám tato část libí a stále to tu ještě někdo čte <3
