Synové a dcery zavátých časů

9 - Vyhoštění

Ráno tohoto dne zavátých časů bylo pošmourné, smutné a zabalené černí, která se vznášela v nebi, stejně jako myslích těch, kteří přežili. Slunce, jindy tak jasně zářící, obalilo se nyní do černého kabátce. Modrá hora, jako by spokojeně bafala dýmku, nevytékal již z ní žádný pramen, nevzlétaly z ní žádné kameny. 

Nala nespala. Celou noc se strachovala o svého syna, i když v hloubi duše věděla, že přežil. Je koneckonců nejzručnější mezi nedospělci. Výborný běžec i lezec. Nemohlo se mu nic stát. Časně z rána probudila ostatní členy kmene s tím, že se vydají po stopách ohnivé řeky a chlapce najdou. Ran byl koneckonců poslední nezvěstný po této katastrofální události. Kmen měl štěstí. Zemřeli jen tři lidé. Jedna žena byla rozdrcena jeskyní a jednoho muže a ženu trefil letící kámen.

Teprve cestou korytem si lidé uvědomili, jakou škodu ohnivá řeka napáchala. Skrz les, táhla se krásně hladká černá strouha, pálící do nosu, když jste se pokoušeli ji vdechnout. Kmen postupoval dál a dál hlouběji do pralesa. Prohledával okolní houštiny, rozhlížel se do korun stromů, volal chlapcovo jméno. Náhle se před nimi uprostřed koryta vynořila menší, zdánlivě neponičená skála. Při pohledu na ni bodlo Nalu u srdce. Na skále ležel její chlapeček.

***

"Tak Tarran chce mého syna?" zařval muž s hladkými tvářemi na muže s hladkou lebkou.

"Celou noc jsem probděl nad rozhodováním, zda obětuji své poslední děťátko Tarranovi a teď se podívej!" ukázal na doutnající horu, "nebezpečí je pryč. Bez jakékoliv oběti!"

"A-ale, náčelníku," bránil se plešatý, nervózně si hrál se svými korálky na krku, "T-Tarran mi opravdu dal zjevení o tom, že se musí obětovat důležitý syn."

"Ticho!" zahřměl znovu náčelník, jeho dřívější vystresovanost z něj snadno opadla, "už mám těch tvých blábolů příliš! Tímto tě vykazuji z našeho kmene. Uvidíš, jak se ti bude povídat s Tarranem v pralesích!"

Muž s holou hlavou se na náčelníka ještě jednou prosebně podíval. Když si však uvědomil, že jej nedokáže přesvědčit, za hlasitého nadávání opustil kožený stan. Cestou ke svému týpí se minul s náčelníkovým synem. S posměšným úšklebkem si prohlédl jeho svalnatou postavu, jeho kudrnaté žluté vlasy, jeho sebevědomý styl chůze. "Tys měl umřít," zamumlal si pod vousy. Vstoupil do svého příbytku. Vyndal z něj své věci - korálky, zuby zvířat, byliny - a vkládal je do koženého vaku, ledabyle sešitého nití z ovčí vlny, pak smotal stan mezi dva kusy dřeva, které mu dříve sloužily jako podpěra, a bez rozloučení s kýmkoli, vydal se pryč. Ale ještě než zmizí z této krajiny, rozhodl se navštívit ono magické místo, kam už párkrát zavítal a kde v rozjímání poprvé spatřil Tarrana. Třeba mu on, mocný Tarran řekne, co dělat dál.