Synové a dcery zavátých časů

6 - Země v oblacích

Ve chvíli, kdy se rána ozvala, stačili se členové kmene jen ohlédnout, aby viděli, jak se před jejich zraky rozevírá země a pomalu, ale jistě trhá jejich domov na části, které pomalu mizí v jejím chřtánu. Nevěřícné pohledy brzy vystřídal vystrašený chaos. Lidé pobíhali sem a tam, vráželi do sebe, zakopávali o ty, kteří skončili na zemi. Vše proto, aby zachránili svoji existenci.

Ve stejném okamžiku Modrá hora prvně kýchla jako neopatrné děti, které se dostatečně nezahalí během nocí dob padajících listí. Na rozdíl od neškodných dětských kýchání bylo tohle kýchnutí obrovské. Černý kouř se vyvalil z hrdla tohoto výtvoru přírody. Modř oblohy zastínil černý dým.

Nejšťastnějším členům kmene se podařilo utéci do pralesa, kde hledali ochranu před stále se zvětšující rudou propastí. Jak se země otevírala a za smrdutého pachu otevírala své smrduté vnitřnosti, stahovali se hlouběji a hlouběji do nitra pralesa, hlavně co nejdál od smrti.

Modrá hora kýchla podruhé, potřetí, počtvrté. Celé nebe bylo pokrytou šedočernou kouřovou vrstvou. Z hory se pak malým čůrkem, který se však stále zvětšoval, začalo řinout magma, které směřovalo přímo k těm obrovským zemským ústům a pak rovnou do hlubin pralesa.

Děsivý křik ptactva, snažícího se marně uletěl, vůně pálené kůže, zvuky praskajícího dřeva, bortící se kmeny borovic. Obrovská stvůra se pomalým tempem ze země blížila k lidem.

I zavelel Krau Moudrý: "Musíme se dostat ven z pralesa!" a celá skupina se jej jala následovat. Tedy, skoro celá.

Mezitím, co se lidem podařilo vylézt z pralesa na sluneční světlo, které kvůli dýmu nemohli vidět, prodíralo se magma i nadále pralesem a ničilo vše, co mu přišlo do cesty. Vše, co bylo slabé, pomalé nebo nepohyblivé zanikalo pod tekutým ohněm. Jedním z těch, kteří před tímto ohněm utíkali, byl i Ran.

Chlapec dokázal doběhnout na mýtinu s vysokou skálou uprostřed o pár chvilek předtím, než se k mýtině dostal i tekutý oheň, který likvidoval chlapcovu, natolik známou cestu. Až teď si Ran dokázal uvědomit, jaký má vůbec mýtina charakter. Měkoučká, lehce mrazící, pod nohami křupající tráva, skála přesně uprostřed tak, aby na ni mohlo dopadat sluneční světlo pod nádherným, oslňujícím úhlem. Na tyto věci si z předchozích návštěv pamatoval. Co jej však při jeho návštěvách nikdy nenapadlo prozkoumat, byla možnost jiné cesty z tohoto místa, než je ta, kterou se sem dostal. Teprve v tuto chvíli si syn zavátých časů uvědomil, že je celé toto místo obklopeno nepropustnými křovinami.

Marně se rozhlížel, kudy by před magmatem mohl utéct a spasit si tak život. Těkal očima ze strany na stranu, vše však bylo marné. Rozplakal se. Byl v pasti.