Skupina lovců se pomalým krokem vrátila do místa, kde už odpradávna žili. Byl to překrásný Domov - alej smrků, jako by byla vysázena, leč jen dílem přírody bylo, že rostly vedle sebe takto symetricky, jak kdyby ukazovaly na cestu kudy domů. Domov, tak to místo nazývali, byl menší jeskyní, vyplněn suchou travinou, uprostřed bylo velké ohniště, ohraničené velkými žlutými oblázky. Přes vstup byla přetažena jakási záclona z kůží ulovených zvířat, teplem se opravdu nemohlo plýtvat.
Když ženy viděly, jakou táhnou muži kořist, začaly jásat. Po delší době se znovu dobře nají. Jen co se tělo zvířete složilo před ženy, začaly ženy za radostného zpěvu svlékat tělo.
Jen co mladý chlapec složil oštěpy do rohu jeskyně, už se chtěl vytratit a vydat zpět ke svému pokladu. Vyklouznout se mu však nepodařilo, hned, jak vylezl z jeskyně, chytla ho něčí ruka za dlouhé vlasy a odvlekla jej rovnou k ženám, kterým práce na palaxovi šla pěkně od ruky.
"Nalo, můžu na chviličku?" uslyšel chlapec Hrolův hlas a viděl, jak se jeho matka zvedá. Viděl utrápený výraz v jejích očích, unavenou tvář, kruhy pod očima.
"Tak povíš matce, kde jsi byl?" pustil hroch chlapcovy vlasy a šťouchl jej do ramene.
"Víš, mami," chlapec koktal, nemohl najít správná slova, nakonec to vzdal, "omlouvám se."
"Rane," podívala se matka chlapci do očí. Rana až zamrazilo z jejího pohledu plného starostí, "vím, že ti chybí tvůj tatínek. Ale sám bys mohl vědět, že teď já i tvé sestry spoléháme na tebe. Musíš být víc-"
Větu však nedořekla, protože z blízkého kopce se ozvala hlasité rána. A poté se otevřela země.
ČTEŠ
Synové a dcery zavátých časů
Narrativa StoricaStřední Evropa, pozdní Pleistocén. 8000 let před Kristem. Střídání vysokých teplot, kdy i v Rýně byli hroši a nízkých teplot, kdy i Portugalsko bylo pokryto ledovcem. Toto není zrovna prostředí, kde by každý chtěl žít. A přesto tímto prostředím lidé...
