V jiném světě

7. Ztracená

Po probuzení jsem si uvědomila, že tady nejsou ani hodiny. Netuším kolik může být, ale připadám si jako kdybych spala 2 dny. Doufám, že to není pravda, protože vážně nevím co by si o mně mysleli.

Rozhlédla jsem se po pokoji, na židli leželo oblečení, asi ho sem přinesli, když jsem spala, jelikož předtím tady nebylo. Na úhledně poskládaném oblečení ležel papírek. Zvedla jsem ho a nahlas přečetla, ,,Našli jsme ti nějaké oblečení, snad ti bude sedět a až se oblečeš přijď na snídani.
PS: Ano prospala si celý den." A na konci byli ještě dva usměvaví smajlíci.

Papírek jsem položila na stůl a vyzkoušela si oblečení. Sedělo mi skvěle, klidně bych ho nosila i v našem světě, jenže to by si na mě asi všichni ukazovali a říkali jaká jsem divná, takže s tímhle nápadem jsem se rozloučila.

Svázala jsem si vlasy do uzlu, obula boty a vydala se pro vysvětlení všeho, co se v posledních dnech stalo.

Ale byl tu jeden problém. Zapomněla jsem v jakém patře mám pokoj a nevěděla kam mám jít. Zkusila jsem následovat skupinku běžících dětí, jestli náhodou také nejdou na snídani. Nešly. Tak jsem se vydala zpět do svého pokoje. Jenže jsem nemohla najít ani ten. Naštěstí jsem na schodech narazila na Jeannie. ,,Ahoj, hledáš něco?", zeptala se a usmála. ,,No, nevím do kterého patra mám jít na snídani a nějak nemám ponětí kde je můj pokoj", odpověděla jsem a začervenala se. ,,Tvůj pokoj je hned za tebou a snídaně o tři patra výš", řekla a nevydržela se nesmát. ,,Aha, tak díky a zatím ahoj", zasmála jsem se také a šla na snídani. Cestou jsem ještě přemýšlela jestli to byl tak moc trapný rozhovor nebo přeháním. Ne, nepřeháním, byl.

Konečně jsem našla kam mám jít, otevřela dveře a pozdravila : ,,Dobrý den". ,,Ahoj, sedni si támhle a já ti za chvíli donesu snídani", řekla a ukázala ke stolu u okna. Sedla jsem si a čekala co mi přinese.

Měla jsem hrozný hlad, ale když přinesla jídlo připomínající žabí nohy, pavoučí oči a ještěří ocásky, pocit hladu mě opustil. Nechtěla jsem urazit zdejší jídlo a tak jsem se pokusila sníst aspoň něco. Vzala jsem do ruky jeden ještěří ocásek a začala jíst, vteřinu na to se mi zvednul žaludek a ještěří ocásek skončil pod stolem. ,,Tak tohle nedám" , řekla jsem si potichu. ,,Říkala jsi něco?", ozvalo se z kuchyně. ,,Ne, neříkala" zalhala jsem, ale moje odpověď moc přesvědčivě nezněla, protože přišla sedla si proti mně a zeptala se ,,Nechutná?" . ,,Je to dobré", zalhala jsem podruhé. ,,Na jídlo si časem zvykneš, neboj" ,pověděla a já začala šílet ČASEM?! Já tu budu dlouho?! Achjo. ,,Mimochodem já jsem Ellen a tykej mi", ,,Já jsem Zoe", řekla jsem váhavě a přemýšlela jsem co říct. Naštěstí začala. ,,Tak asi začneme s vysvětlováním, proč si se sem dostala, jak dlouho tu budeš, proč tu si  a dalším", ztišila hlas a začala vysvětlovat..............