Láska s učitelem Dějepisu (15+)

3

Lidičkové moji zlatí ani nevíte,  jakou mi děláte radost!
Ale Hushi je ďáblík 😈 Je zlobivá a v prostředku kapitolky bude od ní překvápko. 😀 Tak bacha na mě a teď si jen užijte kapču. 😉
Zděšeně jsem se narovnal. Koukal jsem na své dílo až nevěřícně. Vytrhl jsem papír, vstal a znenadání vypochodoval z učebny směr záchody. Musím to rozdýchat. Ježíši, co se to se mnou děje?! Kso! Na záchodech jsem vlezl do jedné kabinky a zavřel za sebou dveře. Zavřel jsem oči. Zase vidím jeho. Naštvaně jsem začal muchlat papír. Slyšel jsem vrznutí dveří. "Kde jsi Kazuki?" ozval se hlas mého spolužáka. "Není mi dobře. Za chvíli přijdu a řekni to i tomu dějepisáři."
"Dobře." odvětil a odešel. Konečně klid.

Poslal jsem toho zelenovlasého se kouknout, kde je Kazuki. Po chvíli se vrátil... Ale sám. Povzdechl jsem si. Zelená hlava mi vysvětlil mi proč Kazuki tak vystartoval. Chvilku jsem ještě odpovídal na otázky ale když se stále nevracel požádal jsem prefekta aby pohlídal třídu zatímco budu pryč. Šel jsem směr záchody.

Ještě chvilku jsem přemýšlel. Po chvíli jsem zavřel oči. Nechtěl jsem ho mít na očích. Štvalo mne to, že mne tak rozházel. Najednou jsem začal usínat a pak jsem z únavy už pochrupoval.

Přišel jsem na záchody a co to nevidím. Kazuki Akeno si to sladce spí opřený o dveře kabinky. Uchechtl jsem se. Ještě chvilku jsem ho pozoroval, pak ho vzal do náruče. (No jo zase... XDD) šel jsem s ním ze záchodků. Po chvilce zápasů s dveřmi jsem otevřel a vyšel na chodbu. Šel jsem směr třída. U třídy jsem ho postavil a pokusil ho probrat. "Neber mi ten koláček. Ten je můj" Zamumlal na protest toho, že se ho pokouším probrat, nebo kecá ze spaní? Netušil jsem, ale lehce jsem ho propleskl. "Budíček, vstávat!" řekl jsem mu. Malinko se probral. Chvilku mu trvalo si uvědomit, že je stále v mé náruči. Když mu to došlo odskočil, jako by se popálil o plotnu a nakráčel celý rudý do třídy. Malinko jsem se pousmál. Porovnal si košili a šel za ním.

Někdo mne budí ze sladké dřímoty. Chvilku jsem se probíral, ale když mi došlo, že jsem v náruči pana Manoru, tak jsem odskočil a zrudl. Prudce jsem se otočil a narázoval to do třídy, šel jsem ke svému místu. Když jsem si sedal, tak v kapse mi zašustil ten prokletý papír s tím ještě více prokletým obrázkem. Ale proč jsem ho nevyhodil?

Sedl jsem si na svoji židli a koukl na hodiny, které visely nad dveřmi. Uf, už jen deset minut a můžu už konečně jít. Ještě chvilku jsem se studenty probíral to, co budeme v dalších dnech brát. Když zazvonily zvony, zvedl jsem se a rozloučil jsem se s nimi. Šel jsem ke svému kabinetu. Počkat... Kde mám kabinet? Šel jsem tedy k ředitelně a tam jsem zaťukal, vlastně jsem úplně zapomněl se na tuto otázku zaptat. "Dále." ozvalo se. "Promiňte, ale mám jeden problém. Mohu se zeptat, kde mám kabinet?" a nesměle jsem se zasmál. Ředitel se plácl do čela. "A jo! Ta paměť! Zavedu vás tam." Zvedl se a vyšel z ředitelny. Šli jsme chodbou napravo. Po pár minutách delší cesty jsme dorazili ke dvoukřídlím dveřím. Pan ředitel otevřel, a vešel dovnitř. Poukázal gestem ať chvilku počkám venku.  Slyšel jsem tam hlasy, ale o čem debatovali, to nevím. Z přemýšlení mne vyrušila hlava ředitele, která teď vypadala, jako kdyby levitovala ve vzduchu. Trochu mne to pobavilo, ale po chvilce jsem nasadil poker face a vešel dovnitř. Vnitřek byla bílá místnost, jejíž dvě stěny obsazovaly skříně a na levé straně ode dveří byly stoly, za jedním seděl mladý, pohledný muž. Asi tak o pět let starší jak já. Měl rudé, dlouhé  vlasy svázané v copu a zelené oči. Daný se postavil a podal ruku na uvítanou. Páni, ten cop je mimořádně dlouhý. Až po kolena! Ale stále jsem ovládal i přes všechno mé překvapení tvář pokrového hráče. Podal jsem mu též ruku. "Hideaki Manoru, vy?" zeptal jsem se ho.

(Lidi pozor tu bude nová postava a bude psaná takto)

Ten fialovlásek se mi představil. Musím říct, že je dost sexy. Taková śtíhla postava. Aw, měl jsem dost dělat abych se po něm hned nevrhl. "Heh, jmenuji se Shijo Arigeru." představil jsem se.

"Jsem rád, že s tebou budu mít kabinet. Byt tady tak sááááááám je taaaak strašně nudný! Nemám s kým si povídat." Při těchto slovech jsem přihopsal k němu a opřel se o něj. Prstem jsem mu začal kroužil po hrudi. On na mne jen stále koukal, jako na regál s jídlem, když neví co si vybrat. Tády je někdo zmatený.

Začal se chovat velice zvláštně. Bylo to až děsivé, ale když mi začal kroužit prstem po hrudi a v očích se mu objevila velice zvláštní jiskřička, tak jsem na něj koukl, jak na krocana, který se pálí v troubě.
H

eh, to je na dlouhé vyprávění. Pomalinku jsem ho od sebe odstrčil a došel beze slova ke svému stolu, položil na něj věci, které jsem měl v rukou a pak jsem se k němu otočil. "Tak budeš tam stát, jak tvrdé Y nebo mi o sobě něco řekneš a proč jsi vlastně sám v kabinetu?" Hned od začátku jsem se mu rozhodl tykat.

Když se mne optal chvilku jsem odpověď převaloval na jazyku. " Tak mé jméno znáš, je mi 24, bydlím sám, přítelkyni nemám, jsem na kluky, jak jsi si mohl povšimnout a k tomu kabinetu? Nikdo asi nechce být v kabinatě s gayem, který jen brmlá nad tím, jak je jeho život strašně nespravedlivý. A k zajmům. Rád hraju na kytaru, chodím ven a sem tam jdu si zabojovat do místního dojo. A teď ty." Kývl jsem na něj hlavou. Heh, ani jsem si nevšiml, že ředitel mezitím zmizel(ani autorka ne xDD).

Takže je to bojovník. I když je pravda, že má široká předloktí a dost omlácené klouby. "Je mi 21, bydlím kousek odsud, přítelkyni nemám jsem taky na muže. Z toho mají studenti strašné vánoce. Před nedávnem jsem vychodil výšku, takže jsem v učitelském oboru zelenáč. Zájmy? Hlavně chození do knihovny, kreslení, a ze sportů dělám jen starou jezdeckou lukostřelbu." Asi je vidět, že jsme oba učitelé na historické škole, přece jenom jsou podle toho i naše zájmy. Pak jsme si ještě dál povídali, jelikož jsem dneska už nikoho dalšího neměl, tak jsem mohl  vyrazit domů dříve, ale nejdřív jsem si chtěl ještě obstarat telefoní číslo od Shija. Když mi podal vizitku, tak jsem si ji dal do náprsní kapsy saka, vyšel jsem ven a rozloučil jsem se s ním, že zase zítra. Cestou domů jsem chtěl ale ještě vidět toho modrovláska, ale nikde jsem na něho nenarazil, a tak jsem šel zklamaně domů.