Probudil jsem se. Probudil jsem se na tom samém místě, kde jsem umřel. Obloha byla temná jako tehdy. Ale temnota už nebyla okolo mě, ale já byl temnota. Nejistě jsem se zvedl a pohlédl na svoje ruce. Byly v rukavicích. Místo na ruce jsem zaostřil pohled na zem, kde se mezi trávou leskla v měsíčním světle dlouhá dýka. Vzal jsem ji do rukou a najednou jako by celý svět vybuchl světlem a pak zase potemněl. Protřel jsem si oči, jestli se mi to jenom nezdálo, ale i když se už nic nedělo, cítil jsem, že je něco jinak. Pomalu jsem se otočil a zůstal stát s otevřenou pusou. Vítr foukal směrem, kam jsem se teď díval a s tím větrem ze mě vanul jakýsi černý dým. Černější než temnota okolo. Vypadalo to, jako když hořím černým plamenem. Ten dým vycházel z každého kousku mého těla, kromě obličeje a ztrácel se po pár metrech z mých očí. Otočil jsem se zpět proti větru a nechal jsem ho po dlouhé době- teda mě to připadalo jako dlouhá doba- hladit můj obličej. Nepatrně jsem se pousmál. Jsem zase zpátky. Vzpomněl jsem si na Ea. Můj usměv se vytratil. Vzpomněl jsem si. :
Jen ten, kdo přijme smrt se může smrtí stát. Jen ten, kdo dokáže opustit své blízké, se může stát blízkým nicoty. Jen ten, kdo má v rukou sílu zabíjet a nebojí se jí používat, dokáže ovládat ticho. Tímto tě předurčuji k věčné bolesti, k věčné temnotě. Tímto se stáváš Silencrem. Tím, co přináší smrt. Pomocníkem smrti.
Takže to byla moje role teď. Budu chodit mezi lidmi, dost možná mezi svými známými a doprovázet do věčného ticha ty, jejichž čas nastal. Přijal jsem to. Na ničem vlastně nezáleží, když můžu konečně zase vidět Ea. S nově nabitou vůlí jsem se rozběhl, abych konečně dostal to, pro co jsem všechno obětoval. Toho, kterému jsem dal svůj život.
Byl jsem doma. Ale co mě v mém rodném městě upoutalo nejvíc nebyla moje rodina, ale zrcadlo. Nebo spíš "člověk", kterého jsem v něm spatřil. Zjistil jsem, že mi zčernaly vlasy. Ale hlavně jsem během svého pobytu mezi lidmi zjistil, že mě nikdo nevidí. Kromě jedné malé holčičky, která se na mě dívala, teda alespoň myslím. Taky mě přešla chuť vidět Ea. Pomalu mi začalo docházet, že mě asi neuvidí. Ale nepřipouštěl jsem si to, protože by mě to zničilo. A taky jsem ho nehledal, aby se moje obavy nepotvrdily. Vylezl jsem si na hradby města a díval se dolů do parku. Měl jsem pocit, že se každou chvíli rozbrečím, ale moje oči, jako by pojem slzy neznaly. Někde cestou jsem schrastil tužku a papír a tak jsem si teď něco čmáral. Kýval jsem se dopředu a dozadu jako psychopat, ale divili byste se, jak to pomáhá. Možná jsem v tu chvíli neměl zvedat oči, ale já to udělal a spatřil ho. Byl dole v parku. Šel sám až pode mě k hradbám kde si sedl do trávy a opřel se o ně. Seděl tam a já ho pozoroval. Mám slézt dolů? Chvíli jsem tam seděl a váhal, ale pak k němu někdo přišel a tak jsem zůstal na místě. Začali si povídat a já je napjatě poslouchal. Zezačátku to byly takový ty kecy typu ahoj, jak se máš, co děláš..., ale pak se ten někdo tea zeptal: ,,Jak je na tom ruka?"
,,Cože,"odpověděl Eo.
,,Sem slyšel, že se řežeš," pokračoval ten člověk a já zpozorněl.
,,Jaks na to přišel?"
,,Slyšel jsem, že se řežeš od tý ... nehody."
,,Kdo ti to řekl?"
Neodpověděl. Stáli tam proti sobě až ten cizí zakroutil hlavou, řekl něco na způsob ,,Seš debil," a odešel. Eo tam chvíli jen tak seděl a pak si vytáhl rukáv a já tak mohl vidět spoustu malých jizev na předloktí. Přejel si po nich prsty a zašeptal: ,,Teo." Rozbušilo se mi srdce. Konečně se moje oči rozpomněly a já ucítil proud slz co mi stíkal po tvářích. Rozvzlykal jsem se a nakonec jsem se nahlas rozbrečel. ,,Eo!" zavolal jsem na něj, ale on mě neslyšel. Sděl tam a myslel si stejně jako všichni ostatní, že jsem po smrti. To už jsem nevydržel. Seskočil jsem z hradeb dolů, nehledě na to, jak je to vysoko a postavil se před něj s nadějí, že se na mě podívá. Ale on svoje nádherné oči nezvedl. Slunce mi svítilo do zad, ale moje postava neměla stín. Natáhl jsem před sebe ruku ve které jsem svíral papír s mojí rychlokresbou a pustil ho. Jakmile se poslední vlákno papíru odtrhlo od mé ruky, stal se viditelným a dopadl přímo Eovi do klína. Ten se rychle podíval vzhůru, jen aby zjistil, že tam nikdo není. Otočil jsem se a se slzami v očích utíkal pryč. Bylo jedno kam. Čím dál od něj budu, tím míň to bude bolet. Za městem mi došel dech. Svalil jsem se do trávy a nechal slzy smýt ze mě poslední zbytky naděje.
AAAAAA je tady další díl :3 Po hooodně dlouhé době, no strašně se omlouvám všem co museli čekat a doufám, že jsem nezklamala. Pokud se vám kapitola líbila, hvězdička potěší a kdyby byly nějaké nápady na vývoj příběhu, nebo připomínky k mému psaní pište do komentu, budu ráda. :D Jop a tady je ten obrázek co Teo nakreslil :
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
