Gave you my life cz ( yaoi )

Waiting

Otevřel jsem své chladné oči do ještě chladnějšího světa. Ležel jsem na poli mezi kukuřící a díval se skrz vysoké rostliny na mdlé sluneční světlo. Od mé "návštěvy" Ea už uplynul týden. Za tu dobu už jsem poslal na onen svět spoustu lidí. Je to zvláštní, ale po čase si na umírání lidí zvyknete. Pokaždé to probíhá stejně. Nějakou dobu před smrtí mě člověk vidí, odhadem tak tři hodiny. Taky mě vidí malé děti. A stejně tak to probíhá u mě. Nad člověkěm se objeví hodiny. Mají jenom jednu ručičku, a čas v nich neběží stejně jako na normálních hodinách. Až ručička oběhne ciferník od 12 do 12 člověk zemře.  Ostatní to vidí jako nehodu, nemoc, nebo infarkt, ale pravda je, že to, co přináší smrt, jsem jenom já a moje dýka. Co se stane, když nezabiju? To mi někdo v temnotě naprosto přesně řekl. Zmizím. Odejdu z tohoto světa, protože temnota mě shledá slabým. Už bych nebyl pomocnikem smrti. Už bych nemohl být na tomto světě. Už bych nikdy neviděl Ea. I když teď uvažuju o tom, že to udělám, protože myšlenka na nekonečnou nicotu je pro mě míň bolestivější než vidět člověka, kterého miluju, jak ubližuje sám sobě.

Další čeká. Zvedl jsem se a vydal se pomalu směrem do města. Není proč spěchat, smrt počká. Kráčel jsem řidkou mlhou a pohrával si s rukojetí smrtícího nástroje. Přešel jsem silnici a dostal se do městského parku. Uprostřed tam stálo piano, určné pro veřejnost. Začalo slabě pršet. Na klávesy dopadaly kapky studeného deště a mě přišlo, že se na chvíli zastavil čas. Měl jsem chuť si k tomu pianu sednout a zahrát tu nejsmutnější melodii, jakou kdy tento chladný svět slyšel. Svůj pohled dosud upřený na klavír jsem zvedl k postavě stojící za ním. Na ten poct, který jsem v tu chvíli pocítil nikdy nezapomenu. Vyryl mi hlubokou díru do srdce a obehnal ji ostnatým drátem. Stál tam, vlasy a oblečení mokré od deště, celý se třásl. ,,Teo? " Měl v očích slzy a mě se už do očí draly taky. Tentokrát to bylo jiné. Nedíval se za mě, ale přímo na mě. Propaloval mě svýma modrýma očima, až se mi podlamovala kolena. Nevydržela tíhu jeho pohledu a já se zhroutil na zem. Sklonil jsem hlavu a pozoroval jak moje slzy padají na mokrou dlažbu a míchají se s deštěm. Zavřel jsem oči a rozbrečel se nahlas. Třásl jsem hlavou, jen abych dokázal vyhnat z hlavy jeho postavu, nad kterou se vznášely rudé hodiny. Ruce se mi třásly. Tohle není fér. To... Tohle... ,,To není fér!" zakřičel jsem, jak nejhlasitěji jsem dokázal. Přiběhl ke mně. I když jsem měl hlavu skloněnou, cítil jsem ho stát předemnou. ,,Teo, jsi to ty?" chvěl se mu hlas. Bože. Co teď? Kompletně jsem se složil na dlažbu a topil se v bolesti. Co jako po mě teď chceš abych udělal? Musel jsem přijmout, že mě už nikdy neuvidí a teď se ho mám vzdát nadobro? A ne jen to, mám ho zabít? Já? Zakroutil jsem hlavou. Zatnul pěsti. To kurva neudělám! Stočil jsem se na zemi do klubíčka. Dřepl si ke mně. ,,Opravdu jsi to ty," zabořil mi prsty do vlasů. Normálně bych skákal štěstím 3 metry do vzduchu, ale teď jako by každý jeho dotek přinášel další a další bolest. A když mě otočil na záda, vzal mi hlavu do dlaní, a usmál se, dokázal jsem cítit, jak se mi trny ovíjí strdce a zabodávají se hluboko do něj. Zvedl jsem ještě trochu oči, abych se podíval na jeho hodiny smrti. Jediná ručičká byla právě na pozici jedné hodiny.  Vrátil jsem se k jeho očím, ve kterých jsem se okamžitě stratil. Přál jsem si zastavit čas. Zůstat takhle navždy, ale nemohl jsem. Věděl jsem, co udělám. Nedokážu mu ublížit. Jediné, co jsem chtěl, bylo znovu ho vidět a to se mi splnilo. Pomalu jsem se posadil a obejmul ho. Zabořil jsem svou hlavu do jeho mikiny a nechal se hladit ve vlasech. Něco říkal, ale já ho nevnímal. Věděl jsem, že mám několik posledních hodin. Zachránil jsem ho jednou, zachráním ho podruhé. Přes všechny slzy jsem se usmál. Te'd už nezbývalo nic jiného, než čekat.

Ahoj drahoušci moji :3 Znova se omlouvám za dlouhé čekání, ale ve škole se asi všichni učitélé zbláznili, no... znáte to *3* Musím říct, že při psaní tohohle příběhu jsem při této kapitole poprvé brečela. No, i když to bylo spíš kvůli tomu, že jsem při tom poslouchala písničku, kterou jsem vám nechala tady dole. :3 Pokud se kapitola líbila, budu opět ráda za hvězdičku, nebo komentář. Q//W//Q Děkuju, že tohle čtete a doufám že mě nebudete proklínat kvůli tomu jak se příběh vyvíjí. Ps. píše se vyvýjí, nebo vyvíjí? :O XD

Vaše Shi <3