Gave you my life cz ( yaoi )

Věčné světlo

Byl už skoro večer. Seděli jsme v autobuse a jeli domů ze školního výletu. Pozoroval jsem krajinu , která ubíhala za okny autobusu. Byla tma a taky zataženo, takže nebyly vidět hvězdy. Poslouchal jsem svoji oblíbenou písničku, myslel na Ea, který jel autobusem před námi a úspěšně ignoroval všechny moje spolužáky.

V jednu chvíly, kdy se písnička blížila k vyvrcholení, se ozvala rána a náš autobus prudce zastavil. Několik lidí vykřiklo, hlavně ti vepředu. Sundal jsem si sluchátka. Všichni jsme se běželi podívat, co se stalo. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Autobus před námi byl převrácený nabok v příkopě a od předního skla asi až po čtvrtinu autobusu byl do něj zaseklý kamion, který jel zřejmě v protisměru. Všichni jsme na to vyjeveně zírali a chvíli bylo hrobové ticho. A pak zpod toho autobusu začala téct tmavá tekutina. Když se dostala až do světla z reflektorů kamionu, spatřili jsme její tmavě červený odstín. V tu chvíli to všem došlo a propukla panika. Učitelé vyletěli z autobusu a rozběhli se pomáhat zraněným. Mě v hlavě běželo jediné slovo, jediná věta: ,,Eo , kde je Eo!". Rozběhl jsem se taky k místu nehody a mezi lidmi, co vycházeli z autobusu s hrůzou v očích, i mezi těmi, co nehybně leželi na zemi jsem ho hledal. Užil jsem si asi 2 minuty paniky a pak jsem ho našel. Nevnímal jsem jeho zranění, nechtěl jsem vědět, jak na tom je, protože jsem se bál. Vytáhl jsem ho kousek od autobusu a konečně se odhodlal prohlédnout si jeho zanění. Byl při vědomí, ale to byla asi jediná dobrá zpráva. Celou košili měl od krve a stehno měl roztrhlé přes celou jeho délku. Podíval jsem se mu do očí a spatřil v nich příšernou bolest, že mě to chvíli bolelo taky. Jeho hnědé vlasy byly slepené krví, tělo měl ztuhlé bolestí a v obličeji zděšený výraz. Vypadal jako vyděšené zvíře, lovené člověkem. Snažil jsem se mu namluvit, že to bude dobrý, dokud nezačal brečet. Bylo mi jasný, že když to takhle půjde dál, ztratí spoustu krve a umře. Rozhodl jsem se jednat. Roztrhl jsem jeho triko a začal ošetřovat jeho rány.

,,Teo, nech ho. Už jsi pro něj udělal všechno co jsi mohl. Musíš ho tu nechat a jít pomahat ostatním." Bylo mi jedno co říká. Zkoušela mě od něj odtrhnout, ale já věděl, že když odejdu, nikdo ho neprobudí zavře oči a on opustí tento svět. Konečně přišel jeden můj spolužák a řekl jí něco na zůsob, ať mě tady nechá, když ho miluju. Asi věděl o mých citech k Eovi. Byl jsem mu za to vděčný. Tak jsem tam byl s Eem. Pak jsem ale zvedl hlavu a rozhlédl se okolo. Všude byli zranění spolužáci, kterým se nedostávalo pomoci a kteří nesnesitelně trpěli, ale nikdo na ně neměl čas. Sanitka ještě nedorazila ani jedna. Však se nedivím když jsme teď asi 50 kilometrů od nejbližšího města. Obrnil jsem se proti svému srdci a rozhodl se jít pomáhat ostatním. Naposledy jsem se podíval na Ea, klekl jsem si k němu a pošeptal mu do ucha: ,,Dávám ti svůj život Eo Junsune," potom jsem mu vdechl trochu vzduchu do úst na stvrzení toho, co jsem mu právě řekl. Nikdy předtím jsem mu nebyl tak blízko. Zdravili jsme se, ale nikdy jsem spolu moc nemluvili. A tak jsem se naposledy podíval do jeho tmavě modrých očí a odešel.

Sanitky už přijeli a já zpovzdálí pozoroval, jak záchranáři stojí nad Eem a něco s ním dělají. Pak jeden dal hlavou souhlas dalším, kteří ho dali na nosítka a odnesli do záchranky. Oddechl jsem si, je ještě naživu. V tu chvíli jsem ucítil strašlivou bolest na hrudi, ale nelekl jsem se jí. Věděl jsem, co to znamená. Šel jsem směrem pryč od ostatních, někam do polí. Když už mi nohy vypověděli službu, svalil jsem se na zem a díval se na oblohu, která teď byla jasná a zářilo na ní tisíce hvězd. Bylo to věčné světlo, které na nás shlíží od počátku věků a je stálejší, než jakýkoli život na této planetě.  Viděl jsem měsíc jak na mě hledí svým moudrým zrakem a pak se zase ponořil do temnoty noci. Ale nebyla to jen obloha, která se zatáhla, byl to celý svět, který najednou poteměl.

První díl je tady!! :3 Ne, není to konec :D Smrtí tu všechno začíná.