Tma

Policisté

Ležela jsem doma na pohovce a líně přepínala nudné televizní pořady. Venku už byla tma a rodiče se pořád nevraceli. Bylo mi to divné, ale řekla jsem si, že se nejspíš určitě zdrželi ... kam to vlastně jeli? Ani nevím.

Když už bylo půl desáté, zvedla jsem se a došla si pro mobil. Vytočila jsem mamky telefonní číslo, jenže z druhé strany nebyla žádná odezva. A v tom se ozval zvonek. Odložila jsem tedy mobil na stolek a pospíchala ke dveřím. Určitě jsou to rodiče. Pomyslela jsem si a dveře otevřela.

K mému zklamání to nebyli rodiče, nýbrž dva policisté. „Ehm" bylo jediné, nač jsem se zmohla. Zírala jsem na ně a přemýšlela, co jsem udělala tak strašného, že u našich dveří stojí uniformovaní muži.

„Dobrý den, vy jste Nina Cooprová?" vypadlo z toho vyššího policisty.

„No, jo. Co se děje?" nervozitu z mého hlasu jsem slyšela i já. Přeci jsem nic hrozného neudělala – nebo aspoň ne tak, aby si pro mě šli policajti.

„Je nám to moc líto, ale musíme vám oznámit, že vaši rodiče měli autonehodu." Policista sklopil oči a mě tato jediná věta zničila celý svět.

„Cože?! Kde..... kde jsou? Musím je vidět!" rozkřikla jsem se, až se můj hlas rozléhal i po panelákové chodbě za policisty.

„To bohužel nepůjde. Vaši rodiče nepřežili."

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila význam slov. Cítila jsem, jak se mi do těla vkrádá panika a pomalu se rozlévá v mých žilách jako jed, který ochromuje mé tělo. Roztřásly se mi ruce a neudržela jsem se na nohou. Bezmocně jsem se svezla na zem. V hlavě jsem měla prázdno, nic jsem nevnímala, nic jsem neviděla, jen prázdno. A chtělo se mi brečet, obracel se mi žaludek a chtěla jsem zvracet, ale nezmohla jsem se ani na jedno. Jen tak jsem seděla a necítila v sobě nic jiného, než prázdnotu.

Jen matně jsem zaslechla policistu, jak mi oznamuje, že musím jet s nimi na stanici.